Nečtěte povídky svých rodičů, nedopadá to dobře

   I já občas něco napíšu. Ne sice moc často, ale sem tam se něco najde a zrovna teď mám třeba rozepsanou jednu delší povídku. Fantasy, sci-fi, depresivní sebevyvražďovačky... na to mě užije. A už vím, po kom jsem svoji chuť psát zdědila. Ano, zatleskejte jí, tou "velenadanou" spisovatelkou není nikdo jiný než moje drahocenná matinka. Ovšem její představy o dobrém příběhu se s těmi mými poněkud rozcházejí - její největší dílo nese název SVIT LUNY.

   Z poklidného čtení mě vyrušil neobvyklý výbuch smíchu z ložnice. Moje máma, typické ztělesnění filmové staromódní učitelky, a takhle debilně se smát? Zvědavost mi samozřejmě nedala a vlezla jsem k ní do pokoje. "Hele, co jsem našla!" řehtala se a ukazovala na starý á-pětkový blok s vybledlou vazbou a zažloutlými stránkami. "To jsem napsala, když mi  bylo šestnáct!" Páni, takže dokonce když byla stejného věku jako já. Začínala jsem být zvědavá.
   "Okamžitě si to běž přečíst a inspiruj se!" poručila a utřela si slzy smíchu. Než jsem její výtvor otevřela, netušila jsem, co čekat. Hned po první stránce jsem otevření litovala.

"'Co máš s nohou?' zeptala se, když si všimla, že stojí jen na jedné."

Nejdřív ke stylu, pak k příběhu. Psychicky se připravte, příšerné je obojí.

   Přes máminu samochválenou inteligenci a údajný talent na češtinu interpunkce dost často splývala. Chyběly tečky, čárky, uvozovky. Jo, můžete si teď říct, že to není až takový problém. Ale věřte mi: to jste nečetli dílo mojí matky. Dám vám názorný příklad:

Dvě postavy jsou na plese (říkejme jim Áďa a Adolf), dvě v parku (Božka a Béďa). Áďa s Adolfem vedou duchaplnou konverzaci ("Jste tuze hezká," řekl baron. "Ó, vy lichotníku," zahihňala se markýza.), ovšem se zapomenutými uvozovkami a bez uvozovacích vět, takže vzniká pěkný guláš. Vypadá to asi takhle: Jste tuze hezká Ó vy lichotníku. Aby toho nebylo málo, Božka s Béďou se v parku také náramně baví, aniž by byl jakkoli (byť jen vynecháním jediného řádku) oddělen děj, takže ze vzniklého guláše se stává mišmaš. Jste tuze hezká Ó vy lichotníku To je ale hezké počasí řekl Béďa.

Pořád si mysíte, že čárky nebo uvozovky nejsou důležité? Přičtěte si k tomu ještě nečitelnost značné části písmenek a výsledek je na světě.

   Nevím, jak vy, ale řekla bych, že velká část dnešních mladých píše povídky, knihy, příběhy. Říkejte si tomu jak chcete, důležité je, že píšou. A o čem? Já osobně vytvářím nové světy, zakládám spolky nájemných vrahů nebo alespoň zabíjím jednu hlavní postavu za druhou. Avšak naše mámy v našem věku pravděpodobně měly jiné představy o ideálním románu. Povím vám, o čem je Svit luny.

   Dvě sestry, hodná a zlá, bydlí na zámku, kam přijede na návštěvu baron se svým mladým (a pohledným, jak jinak) synem. Ta zlá se do něj zakouká, ale on samozřejmě chce tu hodnou, kterou miluje od prvního okamžiku, kdy ji spatřil. Stejně tak ona jeho. Procházejí se při měsíčku, projíždějí se na koni...

   "No co, vždyť je to romantický!" obhajuje se mamka. Romantický? Fuj. K dobru jí lze přičíst jedině to, že na konci ta zlá umře a ta hodná otěhotní.

Vaše Wayll