Report z novinářského workshopu

Dnešek byl báječný den. Nejen, že jsem ukořistila fotku s celebritou, vyfoukla umístění v soutěži školních časopisů a pořídila si supr ponožky, ale navíc mi oficiálně končí třicetidenní challenge nepití kafe a já si přijdu jako v ráji. Chcete se dozvědět víc?

   Tak tedy, pěkně popořádku. Zatímco jsem se ráno škodolibě smála spolužákům, že se pečou ve škole, já vesele svištěla do Prahy. Ani ne hodinová cesta v doprovodu ostatních členů redakce našeho školního časopisu proběhla samozřejmě řádně inteligentně. (V uvozovkách. Ale nebudu vám sem psát, co jsme řešili, protože když se to napíše, nezní to ani zdaleka tolik vtipně, jako spíš trapně.) Hned při dalším přesunutí, tentokráte metrem, jsme se konečně dostali do divadla, jehož jméno začíná na K. Ne, že bych vám schválně zatajovala informace, ale znáte to… Už nejsem nejmladší. 

   Jen co mi slečna u vchodu nalepila takový ten vstupový náramek, co se dává třeba na koupácích (a že mi ho nalepila HODNĚ nakřivo), následovalo vyplnění nezajímavé ankety (jaké jsou vaše koníčky, co sledujete v médiích a podobně) a průchod skrz miniaturní, ale útulnou kavárnu do spodního patra. Tam jsme měli možnost prohlédnout si další časopisy, jež stejně jako my postoupily do finále. Nebudu se tím tajit – náš byl prostě nejhezčí. :D

   Ze slavnostního zahájení mi uvízlo v hlavě jen to, že v deset vyfasujeme bagety.

   Zapsali jsme se na workshopy. Upřímně, moc z nich mě podle názvu a stručného popisu nezaujalo, a tak jsem se podčmárla pod cosi, z čehož na mě mrkala slova Červená Karkulka. Jelikož workshopy byly naplánované dva, po chvíli uvažování jsem připojila svůj krasopodpis i k prezentaci o multikultuře. Plný název si opět nepamatuju. Asi si s sebou budu nosit bloček a tužku. Když už nic jiného, bude to vypadat profesionálně. :D


Jaromír Nosek. Můžete ho znát třeba
 ze seriálu Vyprávěj.

   Na rozdíl od zahájení se workshopy nacházely ve zcela jiné budově (abychom to my nepražáci měli co nejjednodušší, že), a tak jsme byli nuceni opět vycouvat kavárnou ve vestibulu a… a světe div se, v kavárně seděl Jaromír Nosek a popíjel kafe! (Pokud nevíte, o koho se jedná, napravo vidíte jeho fotku. Tedy, ehm, pokud s ní Blogger nemá jiné záměry) Ochotně se s námi vyfotil a přestože se smíchem nadával, že ani nemůže dopít kafe, zdálo se, že i jemu to udělalo radost. No ještě aby ne, fotka se čtyřmi sličnými dámami (:D)! To je právě to, co by mě na herecké profesi bavilo nejvíc. Lidé, kteří vás poznávají v kavárně a místo aby dostali zánět spojivek, mají z toho druhé Vánoce.

   Workshopy byly podány trochu jinak, než jsem očekávala. Myslela jsem, že nám budou dány rady ohledně novinaření, a přiznávám, že jsem tajně doufala i v nějaký ten tip na psaní recenzí. Ačkoliv rady ani tipy nepřišly žádné, témata byla sama o sobě zajímavá a studentky vysoké školy publicistické, které je přednášely, vystupovaly vtipně, mile a sympaticky.

   Přestože workshop číslo jedna (aneb multikultura a blabla) mě docela bavil, nic nového mi nepřinesl. Podívali jsme se na dvě krátká videa a diskutovali o předsudcích společnosti a zobecňování. Hloupé blondýny, nepřizpůsobiví Romové a tak. A když říkám diskutovali, myslím tím z celkového počtu patnácti lidí mě a další dva studenty, kteří jsme se očividně jako jediní nebáli otevřít pusu.

   Následovalo co? BAGETA. Se sýrem. A vajíčkem. A majonézou. Byla vynikající, pokud to chcete vědět.

   Druhý workshop byl o něco zajímavější. Slečna přednášející přišla se zamyšleníhodným nápadem: Zkuste si svůj život představit jako film, přičemž vy sedíte na gauči s miskou popcornu (zaručeně vysypaného ve výstřihu, pokud jste alespoň z části stejné čuně jako já) a ovladačem v ruce. Jaká tlačítka byste chtěli na ovladači mít? A jakého žánru by film byl?

   Řešili jsme ještě jednu věc a já bych byla ráda, kdybyste mi do komentářů napsali vaši odpověď (jak na tuto otázku, tak na obě předchozí).

 Jak by se změnila pohádka o Červené Karkulce, kdyby Červená Karkulka byla chlapec?

   Po workshopech jsme opět byli povoláni zpět do káčkového divadla a během těch zhruba sta metrů jsme stihli dvakrát špatně odbočit. Navíc jsem absolvovala hádku s naší učitelkou, která nám v časopise dělá korekturu (rozuměj cenzuru). Hádka naštěstí dopadla v můj prospěch a já samolibě nakráčela do sálu, z něhož jsem po pár vteřinách opět vypadla, protože v něm probíhal jakýsi program a já jim tam nechtěně vlezla.

   Vyhlašování. Pecka! Pokusím se svým nestydatým vytahováním nezabírat přespřílis místa, prostě jen řeknu, že jsme vyhráli a postupujeme na republiku. Sláva nazdar výletu, wohoa. A víte co? Dostali jsme pytel cen. WOHOA! Výhru jsme si spravedlivě rozdělili a já si pro sebe sbalila diář, dvě propisky a záložku. Knížku jsem šlechetně přenechala ostatním, jelikož mě stejně moc nezaujala a nemusím si hned nahrabat všechno, že.

   Jestli jste to dočetli až sem, tak jste vážně borci. Přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy dřív napsala takhle dlouhý článek. Navíc o jednom jediném dnu. Ale nevadí, jdeme dál.

   A nebo ne, už vás nebudu zdržovat dalšími nepodstatnými zbytečnostmi. Ale ještě jsem vám chtěla říct, že jsem si koupila nové ponožky, protože to ani náhodou není nepodstatná zbytečnost, vůbec ne.

Vaše Wayll