Všemi opěvovaná PÍSEŇ KRVE

Píseň krve – knížka, která začíná na konci. Kronikář a dějepisec Vernier se setkává s živoucí legendou, nazývanou všemi jinak. Mladý Jestřáb. Temný rytíř. Vrah nadějného. Stín krkavce. Pro nás je to však Vélin Al Sorna, mladý a sympatický skoromnich, jenž je ovšem v okamžiku setkání s Vernierem už dávno odsouzený k smrti. Než ale stihne položit život, vypráví nám svůj drsný a surový příběh plný lásky a smrti, příběh zrady a důvěry, příběh písně své krve.

♣ Stín krkavce: Píseň krve (v originále A Raven's Shadow: Blood Song)

♣ 642 stran
♣ Napsal Anthony Ryan

♣ Přeložil Jakub Kalina

♣ Vyšlo u nakladatelství Host
♣ Koupit můžete tady

Jedním obrovským plusem příběhu je rozsah, v jakém si s ním autor zahrává. Rozehrává partii hodnou mistra šachu (či by bylo panstvu libo kešet?) a namísto figurek po hrací ploše důmyslně a vypočítavě šoupe protagonisty příběhu. Samotní hrdinové dostanou spoustu prostoru se vyjádřit. Vélina tak poznáváme jako mladého vystrašeného chlapce, z něhož se v průběhu knihy postupně klube silný a neoblomný muž, bojovník a vrah. Rošáda úderů od nepřátel i přátel ho zocelí v hrdého válečníka a my máme možnost být u toho, sledovat tu změnu od začátku do konce a do nejmenších detailů jí porozumět.

Chápala jsem jednání postav. Ne vždycky jsem se s nimi sžila, v určitých situacích bych jednala jinak, jejich důvody a motivy však dávaly naprostý smysl. Nikdo se nestane záporákem jen tak, švihnutím kouzelného proutku, stejně jako se nikdo bezdůvodně nevrhne do každého nebezpečí, které se namane. Vélin i všichni ostatní se chovají racionálně a odůvodněně, většinou v důsledku klacků, jež jim osud háže pod nohy. (Ačkoliv mám pocit, že kdyby se hlavní hrdinové ocitli v Bradavicích, s přehledem by putovali do Nebelvíru, než bys řekl Beral Shak Ur. Že by autorovi nad kotlíkem s povahami postav kapku ujela ruka s lahvinkou neohroženosti?)

Zákony a pravidla Vélinova světa musely Ryanovi přivodit nejeden nervový záchvat. Sice jsem se ve zcela vymyšlených názvech dnů a měsíců absolutně neorientovala (ildrian, to je jako ve středu?), avšak vězte, že jeho Nilsélin, Cumbrélin i Alpírské císařství plně oceňuji. Navíc – knížka se pyšní krásnou mapkou, vyvedenou v typickém stylu fantasy knížek, s čímž autor nemůže nikdy šlápnout vedle. Nic nebaví čtenáře tolik, jako se místo čtení kochat roztodivnými názvy měst a přístavů. O systému řádů a výcviku ani nemluvě.

Něco jiného už byly zvraty a překvapení. Jistě, vím, že je to právě to, co na téhle knížce každý vyzdvihuje. Mně však přišlo, že v půlce případů se šmodrchanice v ději daly předpovědět. Hrdina sám uprostřed pustého lesa? Jasně, že se něco zvrtne. To už je holt zákon veškeré literatury. Ryanovi ovšem musím přiznat jedno – když už se nejednalo o klasické fantasy překvápko, ale o SKUTEČNÉ překvápko, mělo to vážně grády. K Georgi R. R. Martinovi bych Anthonyho sice stále nepřirovnala, avšak vydává se rozhodně správným směrem.

Mým nejoblíbenějším aspektem knihy celou dobu zůstával fakt, že už se to všechno stalo. Že teď je Vélin odsouzený k smrti a já zatraceně nechápu proč. A přestože Vélinovo vyprávění tvoří většinu knížky, zatímco Vernierova linie pouhý rámcový příběh, je celý děj opředený tajemstvím. Slyšíme skutečnou verzi událostí? Vernierův přikrášlený zápis do kroniky? Či Vélinovo vyprávění, v němž pravděpodobně zapřel nejednu skutečnost? S rostoucím napětím a hlodající zvědavostí tak čtenářům nezbývá, než se prokousávat dál a dál, Vélinovou minulostí a příběhy světohybných osobností, králů a princezen. A přitom celou dobu kniha soustředěně směřuje k bodu, kdy se všechno dozvíme. Kdy snad pochopíme. Kdy vypravěč konečně řekne: Šach mat.

Píseň krve seženete na e-shopu MegaKnihy.cz

  

PS: Až se do knížky pustíte, mějte na paměti, že vzadu je rejstřík postav. Já to klasicky zjistila až po dočtení. 

Vaše Wayll