Čechy vs Morava, aneb jak být Češka na Moravě a nezbláznit se

Že máme pár rozdílů mezi čecháčtinou a moraváčtinou, které jsou občas roztomilé a občas zase na protočení očí v sloup, jsem věděla už dávno. Ale že se přesunu z líbezného středočeského městečka přímo do svatyně hanáckého nářečí, že nebudu rozumět svým spolužákům a že mi naprosto neznámí a náhodní lidé začnou opravovat výslovnost... To jsem netušila. A jako by holomóčtina nestačila, připletli se do toho spolužáci a kamarádi ze všemožných koutů Moravy.


♠ „Tož to jsme v dupě, děcka!"

♣ „Móžeš mě vyblésknůt?"

♥ „Kaj robíš?"

♦ „Dám si dva žufánky polívky s vajcom."

♠ „Jsem tu jen kvůli jídla!"


Pokud jste taky z Čech, nejspíš chápete, proč mám občas silné nutkání vykvést (když jsem řekla „vykvíst", kamarád se zamračeně zeptal, co to slovo znamená). A možná si umíte představit můj šok a pobavení, když se slova, která jsem až doteď znala jen z kapitol češtiny pojednávajících o nářečích, zhmotnila a stala se mým denním chlebem. A pokud jste z Moravy, možná zase vy budete protáčet oči úplně stejně jako mí spolužáci, když se dostanu ke slovu.

„Hele, vodkaď seš?"

„Cože?"

„Vodkaď seš?"

„Cože?"

„No jakože odkud pocházíš."

„Jo ty myslíš z kama su!"

Šéfová: „Prosímtě, podáš mi struhátko?" *hledám malé struhadlo*

Já: „Tady žádné není."

Šéfová: „Jak není, vždyť tu je." *zvedá onen předmět*

Já: „Aha, tys myslela ořezávátko."

Kamarádka: „Co blbnete? Vždyť je to zastruhovátko."

„Hustý, viď?"

„Drsné, že?"

*kamarádka si zpívá*

„Súsede, súsede, zabijte tu sviňu!

Zožrala galana tlustého jak dýňuuuu."

Z přízvuků, nářečí a volby slov se momentálně stalo nejčastější téma, které přijde na přetřes skoro pokaždé, když se seznámíte s novým člověkem. Nevím, jestli je to tak všude, nebo je to tím, že většina mých známých studuje jazyky a lingvistiku. Ale ať už je to jak chce, objevila se jedna věc, na kterou jsem začala být přímo alergická.

„Nevadí, když přijdu dýl?"
„Vadí."
„Sakra, ale mně nejede autobus."
„Tak přijď později."

A jsme u toho. DÝL. Přísahám, že se mi snad ještě nestalo, abych tohle slovo použila a někdo mě neopravil nebo z legrace neprohlásil, že by mě nejradši zabil. Dokonce se mi stalo, že jsem šla s kamarádkou po chodbě, vyprávěla jí, jak učitel dorazil dýl, a úplně cizí kluk, kterého jsem nikdy předtím neviděla a který zrovna procházel kolem, na mě křiknul: „POZDĚJI, proboha! Vždyť dýl vůbec nedává smysl!" Dobře, prvního půl roku mi to ještě přišlo vtipné. Možná dokonce prvních 7 měsíců. Ale teď už mě to začíná rozčilovat. Hodně rozčilovat.

ZAPRVÉ: Dýl = za delší dobu, tudíž je to logické, smysluplné a všechno to ostatní, co mi tady všichni vyvrací. (A pokaždé mají úplně stejné argumenty, které nikdy nedávají smysl. Navíc mi to někteří z nich nevyvrací, ale vyvracijou, což je ještě horší.)

ZADRUHÉ: Já vás taky nechávám rožínat, když se vám to líbí. Nezakazuju vám jíst kukuřicu, grcat, když je vám špatně, nebo bulat školu. Tak by bylo moc fajn, kdybych si mohla chodit jakkoli dýl budu chtít. Děkuji.

Ale až na tenhle jeden nedostatek se mi moraváčtina líbí. Vlastně hrozně moc. Přijde mi pěkné, jak tu lidi nadávají spisovněji, než my v Čechách s vynaložením veškerého úsilí mluvíme u maturity.

Další vtipná věc je, že zatímco tady se mi všichni smějí, že mluvím vtipně a že je slyšet, že jsem z Čech, doma se mi taky smějí, že mluvím vtipně, a ptají se, jestli náhodou nejsem z Moravy. Asi tu moraváčtinu pochytávám víc, než jsem si myslela. Takže jsem jako poloviční černoch – týpek, co nezapadne prostě nikam.

Článek zakončím výrokem ostravského kamaráda, který se mnou strávil večer v hospodě:

Lidi mluví takhle a Trump je prezident, co může být horší?

Vaše poločecháčská a polomoravácká Wayll