Recenze: Hostitel (Stephenie Meyerová)

O co jde
Poutnice je duše - mimozemská forma života -, která byla vložena do těla lidské hostitelky a získala tak nejen její tělo, ale i vzpomínky a pocity z předchozího života. Na Zemi už vymizel veškerý odpor a všechna lidská těla jsou zabrána dušemi, které milují mír, vlídnost a laskavost. Chtějí Zemi zdokonalit a odstranit špatný lidský vliv, jenž napáchal mnohé škody. Poutnice by správně měla žít jeden z milionů poklidných životů a živit se s vým posláním - vyučováním na univerzitě -, ale všechno zdaleka neklape podle plánu. Zdá se, že Melanie, dívka, jíž tělo původně patřilo, úplně nezmizela. Žije uvnitř Poutnice a brání jí nahlédnout do některých svých vzpomínek, které by mohly dovést Hledače k jejím milovaným. Staví tlusté bariéry před vzpomínky na malého brášku Jamieho a svého milovaného Jareda, kteří navzdory kolonizaci stále zůstali lidmi. Zpočátku Poutnice vyklopí Hledačům všechno, co se jí v Melaniině mysli o těch dvou podaří vypátrat, ale postupem času si Poutnice uvědomí, že ani ona nemůže bez Jamieho a Jareda být, když po nich prahne Melaniino tělo... Okolnostmi jsou nuceny uzavřít nedobrovolné spojenectví a vydají se je hledat, to však ještě netuší, že naleznou mnohem víc, než čekaly.



A co na to já

Abych byla upřímná, vůbec, ale opravdu vůbec se mi do Hostitele nechtělo, ani trochu. Napsala to přece Meyerová! Ta samá osoba, co vymyslela blyštivého Edwarda, pomstychtivou malou Jane a hrůzostrašného Jacoba! „Ale vždyť se ti to líbilo! Sama jsi bývala Twilight megafanynka!" „Buď ticho, to se nesměj dozvědět!" Neměla jsem chuť na otřepanou lovestory s troškou nebezpečí ani na zoufalou neopětovanou mladou lásku. A pak, ještě tu byly ty recenze. Spousty a spousty recenzí, článků a diskusí o tom, jak se začátek nedá přečíst. Přibližně prvních sto stran je údajně k nevydržení, prý je to strašně složité a nepochopitelné. Chtěla jsem si ale utvořit vlastní názor a dobře jsem udělala, bylo to totiž přesně naopak. U prologu sice stále přetrvávaly moje předsudky, ale brzy jsem se za ně musela jedině stydět. Hostitel se rozjíždí rovnou od začátku a pokud něco nechápeme, jedině proto, že to chápat ani nemáme. Takže já s těmi sto stránkami neměla sebemenší problém. A dál.... prostě nemám slov. Knížka mi úplně vyrazila dech, tím spíš, že jsem to absolutně nečekala. Přišla jsem si jako přilepená, vůbec jsem nevnímala ubíhající čas, musela jsem jen číst, číst, číst. U některých knih doslova odpočítávám konec, i když mě třeba baví, ale tady jsem už v půlce knížky fňukala, proč je to tak krátké. Je to neuvěřitelně čtivé (a to ne tím primitivním způsobem) a napínavé, ideální kombinace akce a milostné strany zápletky. Při čtení jsem vydávala přiškrcené zvuky „Jsi totálně vadná, já ti to říkám pořád!" „Zavři už zobák!" a nemohla jsem na Hostitele přestat myslet. Jednoduše vás to vtáhne a nepustí. Dočetla jsem ho včera večer (respektive dneska ráno) a neustále do mě hlodá, nedokážu ho pustit z hlavy. A vsaďte se, že i vy o něm budete pořád přemýšlet. Některé postavy jsem si oblíbila hned (Jamie je prostě zlatíčko, nejde ho nemít ráda!), jiné pomalu s Poutnicí a bez nějakých bych se klidně obešla. Přišlo mi strašně zajímavé spojení Poutnice s Melanií - musí to být zvláštní, dohadovat se s někým ve své vlastní hlavě. A pak také ta nerozhodnost, na čí straně je vlastně právo. Které z těch dvou teď tělo patří? Dva muži a dvě dívky v jednom těle - dá se to považovat za trojúhelník? Nebo ty okamžiky, kdy kniha byla napsaná sice z první osoby, ale množného čísla.... Je to zvláštní, číst Podíval se na nás a vědět, že je tím myšlena jedna osoba, ale dvě mysli, které bez sebe už nemohou být. Melanie je tak všudypřítomná, někdy mile a někdy otravně, že ji přestanete porovnávat s Poutnicí a rozhodovat se, kterou máte radši - zamilujete si je jako dvě součásti jedné bytosti, které by bez sebe nemohly existovat.
Aby vás ta chvála už nezačala nudit, mám tu i jednu výtku, která ale nepatří autorce samotné. To si, proboha, když knihu vydávali, nemohli dát pozor na pravopis? Hned v úplně prvním odstavci je chyba, a to nemluvím o těch dalších, hlavně tedy v psaní mě a mně. Zase se nelekejte, není to taková katastrofa, jak se tvářím (objeví se to tam párkrát), ale já jsem konkrétně na tohle hodně háklivá. Ale jedna věc mě vážně pobavila. Hostitel by se s přehledem mohl jmenovat Krycí jméno James. Jsem úplně mimo a nepochopila jsem to, nebo jim tam vážně třikrát uklouzl James? Nejdřív jsem myslela, že se tak třeba celým jménem jmenuje Jamie, ale když tak náhodou označili i Jareda.... :D No co, chybička se vloudí, jen jsem to chtěla zmínit (nerada recenzuju bez špetky kritiky :D), ale v proudu příběhu jsem to okamžitě pustila z hlavy. Tak si knihu kupte, přečtěte a rozplývejte se nad ní spolu se mnou. :)

Vaše Wayll