Taky pořád tak vnucujete?

Za ty roky jsem přišla na jednu věc. Neexistuje způsob, jak někomu (byť nenápadně) vnutit knížku. Věta „Ale ty si to prostě MUSÍŠ přečíst!" nezabírá a ani argumenty typu „Stoprocentně se ti to bude líbit," nebo „Je to úžasné, skvělé, bombastické!" nefungují. Vy už si pomalu rvete vlasy, protože nejen, že jste skutečně přesvědčení, že se to dané osobě líbit opravdu bude, ale také přeci nutně potřebujete parťáka na dlouhatánské diskuze o knize. Ale vaše alespoň pro tuto chvíli spřízněná duše stále nemá čas na čtení, má hromadu položek na wishlistu (ze kterého stejně nic nečte) a bůhvíco ještě. Vy se klepete, abyste jí mohli vyjevit své nejnovější dojmy z té a té scény, ale to byste zase spoilerovali a to nechcete. Co pak? 

Pár metod na vnucování se mi podařilo přeci jen objevit, ale kdo ví, jestli to funguje i jinde, než u mých kamarádek. Tohle u nich zabírá:

1) Najděte si někoho dalšího, kdo knihu četl, a pořád se s ním o ní bavte. Vaše potenciální oběť začne být otrávená, že neustále neví, o co jde, a radši si to přečte. Díky tomuhle si moje nejlepší kamarádka přečetla Město z kostí :D
2) Knížku náhodou někde na pár minut nechte ležet a nechte u ní oběť samotnou. Ve většině případů začne být zvědavá, knížku si prohlédne a třeba ji nakonec i zaujme. Opět případ Města z kostí - na soustředění ji rozečetli asi tři lidé, když jsem ji měla chvíli položenou na stole, zatímco jsem si plavala.
3) Oznamte stávku, dokud si nepřečte alespoň první kapitolu. Ne že bych to měla na někom vyzkoušené, ale tímhle způsobem mě jedna moje vychytralá kamarádka donutila začít Padesát odstínů. Nikdy jí to neodpustím. :D
4) Tohle už několikrát zafungovalo na mojí mamku. Prostě jí přečtěte začátek, námitky nenámitky. Pokaždé, když je máma nemocná a sedí si v klidu a pokoji na křesle s hrnkem čaje, přeruším její klid a pokoj a čtu jí. Co naplat, že protestuje - k ničemu jí to není a zatím se jí vždycky knížka nakonec líbila.
5) Vnuťte knížku babičce, která a) je moc slabá na to, aby se bránila b) čte stejné knížky jako vy (moje babička četla snad všechno, co já).

Taky jste tak strašně šťastní, když vaše snažení nevyjde nazmar a oběť si knížku skutečně přečte?! Ta euforie.. :D Jenom mám pak nutkání ho vyzpovídávat, což u ne tolik sdílných jedinců může být trochu problém a navíc se bojím, že je policejním výslechem od další knihy odradím. :D
Mám naštěstí jednu kamarádku, která sice nic z novějších oblíbených sérií nečetla, ale mého milovaného Pottera má naštěstí přečteného a je víc než ochotná řešit ho se mnou stále dokola a dokola. Co by ostatní řekli jednou větou, my rozebíráme hodinu. Dovedete si představit, jak mě štve, že nečetla Percy Jacksony nebo třeba Eragona?! 
Co se týče opačného procesu - když někdo něco vnucuje mně - v podstatě se nekoná (až na těch Padesát odstínů, které jsem už zmiňovala :D). Já si totiž víc než ráda přečtu cokoli, o čem mi někdo se stejným vkusem řekne, že je to dobré. Hodně často čtu o nechuti k povinné četbě, protože je povinná. Mně povinná četba nevadí, protože když ji nechci číst, tak ji prostě nečtu (Na konci roku z toho bude písemka? Nezájem. :D). Naopak mívám z povinné četby radost, když je tam něco, co se mi líbí, případně to mám na wishlistu.

No, abych to nějak shrnula: Není nad to, když vaši přátelé čtou to, co chcete, aby četli. :D

A co vy, trpíte taky syndromem vnuť-to-komu-můžeš?

Vaše Wayll