Could I be a princess, please?

Utíkám, co můžu, střevíčky zadrhávám o okraje nahrubo vytesaných schodů a bledě modré šaty i se všemi spodničkami třímám v sevřených dlaních, aby mi nebránily ve výstupu do vysoké věže. Obličej mi nyní neovívá vějíř, jenž jsem, jak si právě uvědomuji, nechala ležet v Malém salonku, nýbrž chladný ranní vzduch, proudící úzkými okny a pronikající i tlustou vrstvou líčidel. Vlasy mi v prstýncích loken povlávají za zády, než konečně zastavím před přijímacími komorami. Odfouknu si ofinu z čela, nasadím sladký úsměv, na dokonalý účes posadím jemnou, stříbrnou korunku a s odhodlaným výrazem vejdu. 

   Vždycky jsem chtěla být princezna. A když říkám vždycky, myslím tím skutečně vždycky. Ať už Popelka, Zlatovláska nebo nějaká bezejmenná nána - na tom nesejde, hlavně když budu mít hezké šaty. Nad těmito dětskými důvody se usmívám ještě dnes. A jaké že důvody mám teď? No... Ehm... Šaty?

 Dobře, to není ten hlavní důvod, ale jen si to představte (pokud tedy nejste muž). Krajky, mašličky, satén a hedvábí, drobné kytičkové vzory, stužky všude, kam se podíváte. (K čertu s tím. Představte si to, i pokud muž jste.) A ne skříně, ale rovnou celé místnosti plné těch parádních, obrovských a přeplácaných nádher, ve kterých by na nás dnešní spolužáci zírali jak Karkulka na vlka. K tomu všemu připočtěte božské vlasy (BEZPODMÍNEČNĚ v loknách) a nevšední krásu - protože princezny byly zaručeně vždycky krásné. O zlatých střevíčkách a korunce ani nemluvě. Tak co, zní to zatím dost lákavě?

   Také by vás tak bavilo nonšalantně se ovívat vějířem a důležitě si nasazovat korunku, znova a znova? Nebo si dřepat na zem a sledovat, jak se šaty rozprostírají kolem vás, takže vzniká dojem, že sedíte v ostrůvku látky a krajek?

link na tento obrázek na deviantartu

   Aby toho nebylo málo, jsou tu ještě bály. Ty bály, kde se všechno blyští a leskne ve víru valčíku. Ty bály, kde jsou krásní princové. Téměř stojí frontu na princezny a zdvořile konverzují (Ne povídají si nebo mluví. Oni prostě konverzují.) o hudbě, umění a literatuře.

link na tento obrázek na deviantartu

   Ale teď na okamžik opusťme rozzářený sál plný jásajícího davu. Představte si rovnou celý hrad. Vyberte si jakýkoli na světě, se stovkami věží, průchodů, nadchodů a klenutých oken. A teď si představte, že je váš. Stojíte na cimbuří a vyšívaným kapesníčkem ladně máváte na projíždějící jinochy nebo cudně mrkáte na sličné mládence, trénující lukostřelbu. (Opět v případě, že nejste muž. To bych doporučovala mrkat o něco nenápadněji.)

   Dobrá, vynechejme jak tu šatovou, tak tu hradovou část. Ale jestli vás nepřesvědčí to zlato, tak už vážně nevím. Proboha, těch peněz! Těch truhel a pokladnic! Máte dost na všechny knížky, na které si vzpomenete i na ty, na které si nevzpomenete (jen pozor, ať zrovna nežijete v době rytířských eposů).  A máte nejen na knížky. Víte, kolik dalších šatů se za tolik zlata dá pořídit? Nebo hradů?

link na tento obrázek na deviantartu

   A celkově, celá ta atmosféra je neobyčejně okouzlující. Společenská smetánka a škrobená etiketa, upejpavé upíjení čaje a flirtování povytažením lemu šatů o dva centimetry. Hodiny hry na klavír, zpěvu a francouzštiny, lekce tance a princeznovského chování. Prostě neodolatelné.

   Asi se teď jevím jako dosti povrchní, hradochtivá hrabna. Ale princeznovský sen má i druhou stranu mince. Tu, jež každý příběh ukončuje slovy: A žili spolu šťastně až do smrti.

Její výsost Wayll