Po půl roce blogařiny...

Vybavíte si ten moment, kdy jste se rozhodli založit blog? Když jste vymýšleli přezdívku, psali první článek, skákali do stropu nad prvním komentářem? Také se vám rozlije po tváři trochu nevěřícný, melancholický úsměv? Nevím, jestli mám nárok na melancholii, jelikož ten můj poprvé otevřel očka a začal se rozkoukávat teprve začátkem srpna, tedy něco kolem půl roku zpátky. Přesto mám pocit, že se u mě za tu dobu pár věcí změnilo.
   Nejvýraznější změna, která ohrožuje mou peněženku a psychické zdraví, je hlásek v mém uchu. Takový ten hlásek, jenž vám našeptává: Kup si to. No táak, kup si to! Té knížce to na tvé poličce bude hrooozitánsky slušet! Nejdřív jsem nechápala, proč že všichni písmenkofilové téměř fanaticky hromadí miliardy knih. Všem se omlouvám, teď už chápu. :D Sice navštěvuji především knihovnu (protože kdybych si měla všechno, co chci, kupovat, už teď bych byla na mizině a na dveře by mi bušily vymahačské gorily), ale to příšerné nutkání v knihkupectví... Nemá cenu to popisovat, určitě to znáte. Třeba jen dodat, že se to u mě VÁŽNĚ objevilo až poté, co jsem začala blogovat. Zvláštní... :D

   Když čtu, vždy u sebe mám bloček nebo alespoň mobil. S ohledem na vás, čtenáře neprahnoucí po ničem jiném než po mé recenzi, si pilně zaznamenávám každou ptákovinu. Člověk se pak nestačí divit, kde se v mém bloku vzala úvaha, jestli to Aragornovi sluší víc s Boromirem nebo s Legolasem. 

   Strávila jsem dlouhé hodiny a hodiny online, přestože bych měla uklízet/učit se/učit se/učit se. I když zrovna nenapíšu žádný článek, projíždím vaše blogy, pročítám vaše výtvory a snažím se rozdat co nejvíc komentářů. A běda, jestli mi někdo vypne wifinu. ,,Né, mami, nevypínej mi to! Já... dělám seminárku na bižuli. Vážně!" ,,Pardon, paní profesorko,já se jenom dívala, kolik je hodin. No... já na ty hodiny nad tabulí špatně vidím, víte?" 

   Tohle trochu souvisí s předchozím bodem. Díky vášim článkům a projektům totiž položky na mém wishlistu vyšplhaly do závratných výšin a teď neumí slézt dolů. Je toho TOLIK, co si chci přečíst! A bez Bloggeru bych půlku toho ani neznala. (Jenom půlku? Tak to si fandíš, holka.) Aww.

   Znovu jsem si uvědomila, jak moc mě baví psát, a opět jsem se dala do psaní povídek. Což mimochodem vede ke zvýšené útratě za bloky a mám to s nimi podobně jako u knížek. Už jsem zmiňovala toho zákeřného zeleného skřítka s mexickým kloboukem, který mi v kterémkoli knihkupectví nebo papíráku dřepí na rameni a hučí do mě, ať si všchno koupím?

   Ohledně cpaní knížek všem kolem mé vznešené osoby jsem ještě nesnesitelnější. Ve středu jsem donutila slíbit nejlepší kamarádku, že si přečte Percyho Jacksona. (klik - už trochu starší článek o tom, jak že se mi těchto slibů daří dosáhnout :D)

Zajímalo by mě, jak to u mě bude vypadat za další půlrok. Jestli mi zbydou nějaké úspory. Jestli ten pidiskřet zmlkne. Jestli si konečně sundá ten směšný klobouk. Kdoví?
A jak jste na tom vy? :)

Vaše Wayll