Co dala knihovna

Jelikož do poličky už se mi nedaří nic narvat a neustále ji přerovnávat a přeřazovat nehodlám, musela jsem si pro své dočasné přírůstky vymyslet nové místo. Někde, kde se jim nic nestane. Někde, kde je budu mít stále na očích a vyvaruji se tak upomínek z knihovny, protože jsem na ně zapomněla. Někde, kde si budu moct každý den říkat, jak to sakra stihnu přečíst. Nakonec jsem na to kápla a jako těžítka knížky vyrovnala na víko dřevěné truhly, která slouží jako skříňka pro tašky, igelitky a kabelky. Tak se mi zdá, že svůj původní účel právě ztratila. Ale konec žvatlání, určitě vás zajímají také ty knížky.

Nejprve bych chtěla podotknout, že komínek úplně vlevo není tak úplně můj. Alespoň ne nadlouho. Druhý, třetí a čtvrtý díl Čarodějky Šestého měsíce jsem totiž četla jako mladší a nyní je načase, aby odputoval zase o kousek dál - přesněji řečeno za sestřenkou, kterou nehorázně zbožňuju. Je ve třetí třídě a hrozně moc se teď rozečetla. Když jsem jí v září dala k narozeninám první díl téhle série, byla to její zatím nejtlustší a "nejdospělejší" kniha a všichni mi tvrdili, že ji to nebude bavit, že se bude bát a že je na to moc malá. Po třech dnech přiběhla žadonit o další díl.

No nemilujte jí. 

Ale teď skutečně už k mým knihám, jež jsem si nedávno přinesla z knihovny. 

První díl Ságy prokletých jsem četla loni v květnu a pak dlouho nic. Přestože se mi celkově líbila, nějak extra na mě nezapůsobila. Ne natolik, abych se pro ni hnala do knihkupectví, když jsem zjistila, že v naší malé knihovně zbylé díly nemají. (Dobře, není až TAK malá. Jen by mohla být trošku větší.) Už jsem na ni skoro zapomněla, ale o to větší byla moje radost, když se v knihovně konečně objevily - o to víc, že už jsem to vůbec nečekala. Druhý díl (ten modrý) už jsem přečetla a zaboha se nemůžu rozhodnout, jak na mě tyhle knížky působí. Vyvolávají ve mně hodně rozporuplné pocity. 

Chaos. Také jste o něm už slyšeli? Stejně jako Sága prokletých, i Chaos se zničehonic takhle kompletně zjevil v poličce s fantasy literaturou. Takže jsem neváhala a okamžitě se ho ujala. Nemám žádná očekávání, takže zklamaná nebudu - přesto si myslím, že by to mohlo být dobré :)

Vlastně ani nevím, jak jsem přišla na Kacíře a čarodějku. Už delší dobu jsem ji v knihovně sháněla, ale vždycky jsem na ni buď zapomněla, nebo jsem ji prostě nenašla. Každopádně mě teď dost fascinuje období inkvizice a upalování čarodějnic, takže samotný název by stačil na to, aby mě knížka zaujala. Zato u Oka světa vím naprosto přesně, jak jsem se k němu dostala. Celý koloběh začal loni v květnu, když jsem neměla co číst (to jsem byla ještě blogerským světem nedotčená, chápejte) a zaujal mě Mistborn. Mistborna napsal Brandon Sanderson a já si ho absolutně zamilovala. Doslechla jsem se, že Brandon dopisuje jakousi ságu po jakémsi spisovateli. To znamená, že jejich styly psaní budou podobné. A jelikož byl Mistborn úžasný, musí být úžasné i Oko světa od onoho spisovatele, no ne? Dává to smysl? 

Ráda bych dodala, že do knihovny jsem původně šla jen vrátit dvě knížky a omrknout situaci. Vždyť kdo by si půjčoval další knihy, když jich má doma od Vánoc pět nepřečtených?

Posledně jsem se zmiňovala o jednom "fíglu" - v úvodním článku do téhle rubriky. A právě na ten jsem přišla díky Sáze proletých a Chaosu. Situace totiž byla taková, že přede mnou leželo šest knížek a do mého batohu by se s dobrou vůlí narvaly maximálně dvě, a to ještě dost natěsno. Ale co s tím? Když se v naší knihovně nechopíte příležitosti hnedka, čekáte si na knížku klidně půl roku. Avšak já zcela zákeřně věděla, že knížky jsou u nás nové. Čili je ještě nikdo nečetl. (Nikdo, kdo si je nekoupil/nepůjčil od někoho jiného.) Takže, logicky, by si přece nikdo nepůjčoval rovnou druhý díl, aniž by četl první. Když ví, že první je vypůjčený a každou chvílí se mu vrátí. Spoléhala jsem na tohle uvažování a nakradla si první díly obou sérií s nadějí, že  na mě dvojka počká hezky tam, kde jsem ji nechala. A pak sama nadávám, když jdu po knihovně a vidím všechny série teprve od druhého dílu. Achjo.

Vaše Wayll