Originální trilogie CHAOS, aneb knížky s dosti zvláštním stylem vyprávění

Dlouho jsem nic nenapsala, pořád mi chybělo takové to nadšení, ta potřebná jiskra k sepsání článku, nějaká pořádná inspirace. Ale ze všech inspirativních inspirací se nejinspirativnější ukázal fakt, že poslední článek je bezmála týden starý. Což mě dokopalo k tomu, že tu teď sedím s vypůjčeným výtiskem Chaosu vedle sebe a prahnu po tom, podělit se s vámi o své dojmy. Takže mi určitě napište, jak se tahle série líbila vám :)


O CO JDE:
Budoucí lidské generaci už se Země asi nezdála dost dobrá či co (no dobře, měli pro to logický důvod, ale ten se v knížce dozvíte sami), takže se sebrali a vyletěli si na pár let do vesmíru, zmražení nejspíš v podivných chladicích boxech, jaké znáte z Futuramy. Vskutku objevili novou planetu, ne nepodobnou té naší. A tak se usadili a pojmenovali ji Nový Svět. Toddův příběh začíná v okamžiku, kdy už má Nový Svět své rozpačité začátky za sebou. Pár vražd, jedna menší válka a nějaká ta genocida jako bonus. Protože jak víme, lidstvo je nenapravitelné. Ale zpět k příběhu. To, co se na tak slibné planetě zvrtlo ze všeho nejvíc, je Hluk. Všichni muži vysílají do okolního světa své hlasité myšlenky i obrazy, každý ví, co si kdo myslí a nepotřebuje k tomu být Edward Cullen. Ženy, dokud ještě nějaké žily, žádný Hluk nevydávaly, ovšem teď už je to stejně jedno. Novosvětští osadníci jsou bez žen odsouzeni k pomalé záhubě. Todd se coby nejmladší obyvatel (a tudíž poslední narozené dítě) planety brzy má stát mužem a na jeho cestách ho doprovází otravný psík Manchee, jehož otravné myšlenky jsme nuceni poslouchat. Navíc umí mluvit, jako ostatně všechno živé na planetě. A pak se stane to, že Todd učiní neočekávatelný objev, odhalí pár zásadních lží a dá se světem na útěk před hrozivou armádou, která z nějakého nevysvětlitelného důvodu jde zrovna po něm.

 

A CO NA TO JÁ:
   Kruci, tohle jsem nečekala. Znáte ten pocit, když vás rozečtená knížka odhání od učení? Tak nějak tak jsem dopadla já. První díl jsem zhltla během dvou večerů, kdy jsem nebyla schopná přerušit čtení a podívat se na tu zatracenou chemii. Dostal mě. V jednom kuse mě rozesmíval. Nadchnul mě. Rozbrečel mě. Rozdráždil moje nervy k nepříčetnosti.
   Dvojka už se zklidnila a já měla čas vychladnout. Děj byl trošku roztahanější a malinko rozvleklý, i tak mě ale pouštěl jen velice neochotně. Ztratil tempo, nastolené jedničkou, a obsahoval několik slepých míst, kde se v podstatě nic nedělo. I tahle místa mě ale bavila a byla jsem dost zažraná i do nich. Taktéž se objevilo střídání pohledů postav. Já bych byla radši za nepřerušené Toddovo vyprávění, ale ani druhý pohled na věc mi nevadil.
   Ve třetím díle dosáhlo střídání pohledů vrcholu. Ne že by mi to nějak extra překáželo, ale kdyby se aspoň nestřídaly tak často! Když se vám v jedné kapitole desetkrát změní vypravěč, vyznejte se pak v tom, proč je Todd zčistajasna někde úplně jinde a mluví o sobě v ženském rodě. Teprve po chvíli vám docvakne, že nevynalezl transportér ani se nedal na transvestity show. Avšak tohle nebylo to, co mě na trojce, která se mi líbila z celé trilogie nejmíň, tolik vytáčelo. Po dočtení Temného ráje (2) jsem si říkala: "Zabijte někdo Nesse. Zabijte ho. Co to je za konec?! Já to nepřežiju!" Ovšem slibný konec začátkem Války Hluku (3) vyústil v poměrně nudné bitvy a útoky, které mě za srdce nijak zvlášť nechytily. Zlom nastal asi v polovině, kdy se děj trochu srovnal a začal směřovat jedním směrem. Knížka mě znovu začala bavit a už zase jsem se od ní nemohla odtrhnout. Ani tak ale nedosáhla kvalit prvního dílu.

   Aby to nevypadalo, že jenom kritizuju, podělím se s vámi o to, co mě na této originální dystopii tolik nadchlo. Nevím, jak to formulovat, ale tahle knížka prostě využívá všech možností, jaké knížka má. Obvykle si autor vystačí s kurzívou, Patrick Ness si však pohrál s velikostí i fonty písma, takže když se třeba ozve výbuch, je slovo BUM vyvedeno podle vzdálenosti, kde se bomba vyskytovala (a že se tu BUM nachází sakra často). Styl vyprávění je jednoduchý, poutavý a čtivý, příběh vtipně zprostředkovává mladá postava a podle toho to také vypadá. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak hlavní postava příběh vypráví? Jestli píše knihu, vzpomíná na dávné události nebo jí prostě jen v průběhu dění vidíte do hlavy? Tak tady postavy vypráví myšlenkami. Neumím to dost dobře popsat, tak si sami přečtěte ukázku :)

A ona sebou ve vodě mlátí –
Ale on ji tam pořád drží –
Pořád je pod vodou –
„VIOLO!"
Její ruce zuřivě škubou pouty –
Voda cáká všude kolem, jak se v ní zmítá –
Ach bože ach bože ach bože ach bože violo violo violo violo –
Nemůžu –
Nemůžu –
„Ne!"
Odpusť mi –
Prosím, odpusť mi –

Už chápete? Ne, že by to tak bylo po celou dobu, ale napínavější (a drastičtější) okamžiky vypadají zhruba takhle.
   Musím přiznat, že chvílemi (ale fakt jenom občas) mě vytáčel překlad. Tak třeba tohle: Postava byla totálně zmlácená, všude měla modřiny, nateklý ret a černé oko. Černé oko? Co? Teprve po chvíli mi došlo, že černé oko je anglicky vlastně black eye. Což v překladu znamená monokl. Takže žádné černé oko, monokl tam měl být. Nebo názvy knížek - Hlas nože ještě chápu. Anglicky zní The Knife of Never Letting Go, což se dost špatně překládá. Ale proč proboha z The Ask and the Answer (Otázka a odpověď) udělali Temný ráj? Co to s tím má společného? Jasně, souvisí to s pár zmínkami v knížce, ale ten název je pak už o něčem úplně jiném, než měl být. Jinak se mi překlad zdál poměrně vydařený a bez chyb. Grafika taktéž zvládnutá na jedničku. S hvězdičkou.
   I pokud už vás klasické dystopie omrzely a hledáte něco nového a originálního, Chaos vám můžu s klidným vědomím doporučit. :)

Vaše Wayll