Báječný život knihomola, aneb Kdy, KDE, jak?

Číst se dá na spoustě různých míst. Prrr, tak takhle tedy ne! Takhle inteligentní první větou začínat rozhodně nebudeš! Takže jinak, znovu od začátku. Zkoušeli jste někdy číst na stromě?

Já ne. Ale určitě to někdy zkusím, jen tak, abych věděla, jaký je to pocit. Stará, oloupaná, nazelenale nemocná kůra jabloně, romanticky se vám zabodávající do zadku. Zní to lákavě.

Ne, teď vážně. Čtení na stromě fakticky musí být paráda. Jen si to představte, mít na zahradě takový ten obrovitánský ořešák, tyčící se až do nebe, jaké bývají v knížkách. Takový, na nějž můžete šplhat, pokud nejste jelita, pohodlně se usadit na dostatečně širokou větev a skryti před otravnými zraky okolního světa si číst. Možná dokonce ani nespadnete.

Jako dítě jsem si na podobném stromě přála mít základnu. Základnu plnou knížek. Četl jste někdo Kouzelný domeček? Ne? Nevadí, název vám k představě takového domečku musí stačit. Ideálně měl stát co nejvýš, aby na něj zespoda nikdo neviděl. Nemusela bych navštěvovat vzdělávací ústav. Nemusela bych chodit spát hned po Večerníčku a mýt si po záchodě ruce mýdlem. Zkrátka, byla bych rebel. Měla jsem to nádherně vymyšlené, no uznejte. Celé dny bych si jen četla a četla, prožívala fantastická knižní dobrodružství a už nemusela závidět Pipi dlouhé punčoše její stromovou skrýš. A samozřejmě by všude bylo jídlo. Haldy jídla. A samé zdravé a výživné, jaké jen děti potřebují k růstu. Nepatřila jsem totiž k těm nutelovým prckům, jakých výdycky byla spousta, naopak jsem vzorně otravovala tátu, když nám chystal svačinu, otázkou: A jaký to má živiny? Táta pak řval na mámu, co to se mnou provedla. A co bych to byla za děcko, kdyby z mého útočiště nevedla pořádná klouzačka. Taková, že i pád do Tartaru by proti ní byl hračkou.

Teď, když už jsem dospěla, žádnou klouzačku nemám. A můžu trucovat jak chci, ani ji nikdy nedostanu. Žádost o stromovou klouzačku do Tartaru k osmnáctinám mi byla definitivně zamítnuta. Co naplat, musíme se s tím smířit, život je holt nespravedlivá svině.

Namísto toho si můžu číst ve své milované vyhřáté postýlce, s jejímž povlékáním vždycky strávím minimálně půlku odpoledne, protože to prostě neumím. Nebo v křiklavě oranžovém křesílku, které se mi do pokoje vůbec nehodí, ale bylo ve výprodeji a křeslo na čtení se přece nikam hodit nemusí, že. Hlavně, když je. Takové křeslo mě dokáže dostat do skvělých čtecích pozic. Sedím, zadek zabořený ve svítivě pomerančových hlubinách, nohy vysoko nade mnou položené na okně. Případně na hlavě postele, aby se mi večer sladce usínalo.

Nejhorší ze všeho, vážení, je však škola. Protože někteří učitelé ne a ne být slepí, ač byste si to přáli sebevíc, čili u nich čtení na lavici neprochází. Logicky tedy následuje levl dvě: čtení pod lavicí. Nebezpečná to činnost. Otrle knížku nastavujete do té jediné správné polohy, aby vykukoval přesně daný počet řádků. Nakláníte ji do správného úhlu, který bude proti učitelskému zraku fungovat jako neviditelný plášť. Poté přichází čas na žvýkačkové drama. Noříte knihu do lstivých hlubin nepřátelských lavic, téměř nedýcháte, snažíte se ochránit nebohé sametové desky před zákeřými ulepenými monstry. Než nadejde konec hodiny, máte přečtenou větu a půl.

Čtení v autobuse, taktéž zajímavá věc. Některý lidi jsou rozbitý a ani kdybyste vyprdli zlatý oko, nepochopí, že se s nimi nechcete bavit. Možná právě proto jsem vytáhla knížku, jen co sis ke mně přisedl, hm? Ne? Ne? Jo. Když se mě někdo zeptá, co čtu, zarputile odpovídám, že knížku. Pokud se mě ovšem nezeptá vetchý stařeček, jehož se mi zžělí. Dovolte, abych vám jeden takový rozhovor s vetchým stařečkem slovo od slova přehrála. „Co čteš?" „Město padlých andělů..." „O čem to je?" „Ále, taková fantasy." „A jestlipak víš, kdo je to anděl?" „Eeee?" To už jsem začínala být silně zmatená. „No tak. Víš, kdo je to anděl?!" Hned příští zastávku jsem vystoupila a nasupeně si zbývající kilometr odšlapala po svých.

Miluju dlouhé, rovné, opravené ulice. Takové, na nichž je možné klidně, pohodově číst a nevrážet při tom do lamp či popelnic. Kde není moc lidí, kteří by na vás blbě čuměli, že čtete za chůze. Jak proboha může být bitva o Minas Tirith zajímavější než tahle úžasná, fantasticky fascinující cesta ze školy?!

Jak nad tím tak přemýšlím, žádná další speciálně knižní místa mě nenapadají. Jistě, i čtení v knihovně či kavárně určitě má své kouzlo, ale já potřebuji místo tiché a nerušené. Jo? A co ta ulice? V podstatě asi nikde jinde nečtu, nepočítám-li návštěvy u příbuzných, známých nebo kamarádek nutících mě koukat se na horor. To si pak čtu a dělám, že jsem celou dobu v obraze a vůbec se nebojím. Edwardův třpytivý úsměv se pak doplňuje se zvukem vraždy z obrazovky a já jsem nadmíru spokojená.

Vaše Wayll

Předchozí díl "seriálu" Kdy, kde, jak:

 

chlapec na stromě: http://www.deviantart.com/art/John-and-maus-tree-house-414938616

vetchý stařeček: http://www.deviantart.com/art/Funny-Old-Man-126685980

čtení v křesle: http://www.deviantart.com/art/upside-down-401340873

ostatní obrázky z Google