Co dala knihovna (červen 2014)

Naše knihovna. Místo, které navštěvuji poměrně často a které se snažím nenavštěvovat. Ošklivý šedivý dům v řadě s horou vietnamských krámků, s nově nainstalovanými automatickými dveřmi, před nimiž musíte vždy několik okamžiků stát, než se otevřou. Knihovna, poměrně malá, skládající se ze dvou oddělení, každé v jednom patře. V tom dospěláckém jsem se po celé tři roky, co jsem v něm zaregistrovaná, nebyla schopná zorientovat. Zadáte do rejstříku knihu a on vám vyjede jména tří možných regálů, v nichž by mohla být uložená. Přičemž ani jeden z nich neexistuje. Knížky tedy vybírám metodou Co vidím, to beru. Jestli to funguje? Posuďte sami.


Dohromady to vypadá takhle:

Jo, zase jsem měla záchvat pilnosti a studentského ducha. Aneb studujeme k přijímačkám na vysokou, a to s dvouletým předstihem. Co myslíte, sáhla jsem na některou z nich?

 Přeci jen, k mému vlastnímu překvapení, jednu jsem otevřela a kupodivu i přečetla celičkých 70 stránek. Jak jinak než tu s nejdrastičtějším názvem. Krvavé rituály střední a jižní Ameriky.

Ve skutečnosti ale drastická vůbec není. Text spíše odbornějšího rázu je doplněný obrázky a čtení příjemně zpestřují úryvky v rámečcích. Přesto bych řekla, že ti, kdo se vyloženě nezajímají o jihoamerickou kulturu, si knížku moc neužijí.

Petr a Lucie. Další povinná četba, kterou však po přečtení Na západní frontě klid čtu zcela dobrovolně a bez mučení. Je tenounká a zvládnu ji za jedno odpoledne, nejdřív si ale dám od vážné četby chviličku pausu. Jsem ale dost nedočkavá a nejraději bych ji začala číst ihned.

Erilian, protože chci dát další šanci českým autorům. Navíc jsem o něm párkrát slyšela a když jsem ho zaregistrovala na poličce, musel být můj. A Mise, protože jsem po ní pátrala už dlouho a tentokrát jsem ji konečně našla. Na regále, který se údajně jmenuje Thrillery, ale v realitě se nejmenuje nijak.

Přichází Hádův chrám, po kterém jsem prahla už neskutečně dlouho. Přesněji od té doby, co jsem dočetla Znamení Athény. Ukázalo se, že je díky své ohnivé barvě nesmírně fotogenický.

S lakem, který jsem ten den dostala k narozeninám od třídní profesorky, a záložkou, kterou jsem (převelice šikovně) vyrobila kamarádce.

Ke knihovňátkům se přichomýtly ještě dvě nové knížky do mého váženého vlastnictví, o něž by jistě stála nejedna kniha. 

První z nich je Bestseller od italského autora Alessandra Gallenziho. Od žádného Itala jsem nikdy nic nečetla, takže přemiéra. V Levných knihách ji měli za dvacku. Ani se mi nepokoušejte namluvit, že byste ji nevzali.

Kvůli ztenčujícímu se prostoru pro mé milované čtivo jsem byla nucena prozatimně ji uložit mezi mé dětské knížky. Doufám, že tam nezůstane na dlouho. 

Ještě jsem z ní nepřečetla ani písmenko, ale už teď ji miluju. Od mamky za vysvědčení.

Je krásně tlusťoučká a jaksepatří nakynutá. Přes 600 stran. 

Krásně pohromadě. Jen Cinder chybí.

 

Nechápu lidi, kteří nemají co číst.

Vaše Wayll