Znáte ten scénář? Přijdete domů, v hlavě báječné plány na večer. Je toho tolik, co chcete udělat! Přečíst, zažít a vyzkoušet... Jen letmo zapnete počítač, abyste zkontrolovali poštu. A když už jste u toho, mrknete ještě na komentáře a pokusíte se vyštrachat nápad na nějaký ten článek, pročtete si oblíbené blogy a odepíšete všem na facebooku. Když se spokojeným výrazem ve tváři konečně zaklapáváte svého miláčka, jsou dvě ráno. A vy jste si stále nestihli upéct ty borůvkové placky, na něž máte nakoupeno už dva týdny. Jeden den splývá v druhý a jde to takhle dál a dál až ke hvězdám. A nejde jen o internet. Kolikrát sedím na gauči, chvíli dělám tohle, chvíli tamto a ve výsledku je z toho jedno velké nic. Naprosto zbytečně promrhaný čas. Tím hůř, že čas je to jediné, co v životě doopravdy máme. To jediné, co nám skutečně patří.
Kolikrát jste si už pomysleli, že na rozdíl od obyčejných "civiláků" prožije čtenář tisíc životů? Kolik citátů o tom, že žijete tolikrát, kolik knížek přečtete, jste už olajkovali? Ne že by to tak nebylo. Ve všech těch velkých moudrech je schovaná ještě větší pravda, to beze pří. Ale navzdory tomu budete za šedesát let sedět v houpací lavičce na verandě a jako indiánská babička/indiánský dědeček pokuřovat dýmku. A co se vám vybaví při pomyšlení na mládí, na své náctileté já? Nic. A přes to nic jedna velká, tlustá, černá čára. A nebude to famfrpál ani Hladové hry, na co budete chtít vzpomínat.
Protože za lyžáky a koncerty, dovolenými a besídkami se skrývají ještě další věci. Drobné radosti, které vás zahřejí u srdce a vynutí si zasněný úsměv ve vaší tváři. Ty, na které jednou skutečně budete chtít vzpomínat. Záblesky a útržky na pohled obyčejných zážitků, jež jsou součástí vás samotných. Jízda červeným expresem s hlavou vystrčenou z okýnka. Úžasná cibulová zmrzlina. Výlet do neznáma. Když jsem se poprvé ustrašeně dobelhala na schůzku školního časopisu nebo když jsem poprvé vylezla na střechu paneláku. Tu pět minut odsud, tu pět minut odtamtud. Protože zázraky se dějí pořád. Jen je musíme brát na vědomí a nenechat stát za dveřmi.
Pojďme každý den udělat něco zvláštního. Nějakou kouzelnou drobnost, byť se jeví jako sebenepodstatnější. Ochutnat nové jídlo, otevřít novou knížku, navštívit novou kavárnu. A možná i vyšplhat na tu starou zříceninu nahoře na kopci, kam jste se vždycky chtěli podívat. POJĎME KAŽDÝ DEN ZAŽÍT NĚCO POPRVÉ.
Každý víkend budu zveřejňovat článek, v němž vám ukážu svá poprvé za celý předchozí týden. Zkuste to také – můžete mi třeba každou neděli napsat e-mail, jaké nezapomenutelné prkotiny jste si v předchozích sedmi dnech užili poprvé v životě. Uvidíte, že i pod vlivem zubu času se vám za pár měsíců namísto zamlženého obrazu "Jo, tam jsem kdysi byla" v hlavě složí obrázek všech těch krásných maličkostí a vy budete moci říct, že jste skutečně žili.
Vaše Wayll
obrázky:
what time is it – http://www.deviantart.com/art/What-time-is-it-396575536
Myšlenka na nedělní články je moc hezká, stejně jako celý článek :) Je fakt, že poslední dobou (a tou myslím tak dva roky), je můj život jeden velký stereotyp, ale pomalu na tom pracuju. Začala jsem chodit běhat, chci se začít učit španělsky a hlavně se víc socializovat. A samozřejmě si průběžně dopřávat drobné radosti. Tak už se těším na ty tvoje, o které se tu s námi podělíš :)
OdpovědětVymazatdíky :) to zní fajn, ty tvé plány :) tak hlavně přeju, ať to všechno vyjde a těch drobností je čím dál tím víc! :)
VymazatSkvělý článek, pravdivý :) je to fajn, sedět s knížkou a mít u toho klid a něco dobrého, ale vždycky si brzo uvědomím, že to není to, co od života chci :) chci zažívat to, co hrdinové v knihách, ne o tom jen číst :)
OdpovědětVymazathezky řečeno :) ideální by byla kombinace půl na půl :D :)
Vymazat