Harry Potter a Fénixův řád (deníčková recenze)

25. 7. 2014, odpoledne (strana 55)
Vítejte u zápisků z re-readingu potterovské série!
Opět zjišťuji, jak mnoho se dá po pár letech zapomenout. Tento díl už jsem četla dvakrát (poprvé v jedenácti, kdy jsem jedním dechem zhltla celého Harryho Pottera, a podruhé neznámo kdy poté), i tak mi ale vypadla slušná řádka podrobností. Tak schválně, kdo mi tu z fleku řekne, co způsobilo onu podivnou ránu, když se Harry schovával v záhoně pod oknem Dursleyových? Nebo kdo mi alespoň poví, co Harry kruci dělal v záhoně?




strana 99
Běhnicid. Bavím se představou, jak by se asi důchodci tvářili, kdyby se něco podobného objevilo mezi čistícími prostředky na regálu v Kauflandu.

strana 121 
Víte, jak je ta červená telefonní budka kdesi v Londýně, návštěvnický vchod na Ministerstvo kouzel? Jak Harry musí vejít dovnitř, představit se do sluchátka a vzápětí mu budka vydá čtverhrannou stříbrnou jmenovku s nápisem Harry Potter, disciplinární řízení? Tak co by se stalo, kdyby chtěl tento vchod použít Lord Voldemort?


strana 158
Vždycky jsem mívala námitky, že hlavní trojka je příliš černobílá. A vůbec, že VŠECHNY postavy jsou příliš černobílé. Že Rowlingová má prostě dvě škatulky, pro dobro a pro zlo, pro ty suprové a pro ničemy, a nic mezi tím. Beru zpět. I Harry se totiž občas dokáže chovat jako ten největší pitomec pod sluncem.

strana 248
Nemůžu si pomoct a v hlavě se mi pořád přehrává film. Tak nějak nevím, jestli je to dobře. Postavy na mě mluví svými filmovými hlasy, Sirius má vlasy jen po ramena a Hermiona, ačkoliv Denní věštec tvrdí opak, je oslnivě krásná. Což je na jednu stranu dobře, poněvadž mě to ušetří spousty nežádoucích karikatur. Stačí totiž napsat, že postava má hranatý obličej, a už ji v duchu vidím jako obdélník s očima. V lepším případě jako naprosto živoucího člověka s lego kostičkou místo hlavy. Nebo když má postava nedejbože trochu odstáté uši (ne, nemám na mysli Tobiase, jak vás to napadlo?), rázem je z ní polní strašák se dvěmi plandajícími plácačkami. Tohle všechno následně oklikou vede k tomu, že si většinu knižních charakterů raději představuji jako manga postavičky. Což je pak docela otrava, poněvadž nedokážu vymyslet dost manga postaviček a všichni vypadají stejně. Troufám si tedy říct, že v tomto ohledu mi filmy dost usnadnily život a já jsem teď zase o jednu starost (a pár manga postav) lehčí.

strana 383
Pokaždé mě přivede k údivu, jak poutavě dokáže Rowlingová popsat sportovní utkání. Jistě, se vší pravděpodobností se i mezi námi čtenáři najde řada nadšených sportovních fanoušků. Ale dovedete si představit několikastránkový detailní popis třeba toho, kudy přesně uhání Neymar s čutací merunou? Otázkou zůstává, zda by nám i famfrpál po 153. televizní repríze nezevšedněl. Jestli by se nestalo pravidelným zvykem, že by naši chlapi chodili do hospody a s půllitrem v ruce sledovali famfrpálový zápas s nakvašeným komentářem, že zas dneska hrajou jak volové.

strana 464
Tak tahle hesla, která vykřikuje Harryho dárek, si rozhodně musím zapsat. Třeba díky nim přemůžu alespoň část školní nechuti.

Nejprve úkoly napsat si běž, pak teprv klidně dělej, co chceš!
Čas, který dnes ztratíš, zítra tvrdě splatíš!
 
Dobře, tak ne. Nepřemůžu asi nic.
Harryho jsem si odjakživa spojovala s Vánoci (a mimochodem také se všemi ostatními obdobími, která vás napadnou). Ta jejich magická atmosféra v bradavické sérii je zkrátka úchvatně kouzelná. Už aby byly. Také se na ně tak těšíte? (NE, rozhodně není na Vánoce brzy, ani náhodou! Na Vánoce není NIKDY brzy!)

strana 471
A jestlipak uhádnete, kohopak to tu máme?

Z okénka na ně zíral muž s nosem přimáčknutým ke sklu. Měl vlnité plavé vlasy, jasně modré oči a široký bezduchý úsměv, v němž se třpytily zářivě bílé zuby.

Ale jistě, samozřejmě, zlatíčko Lockhart! Také jste tak šťastní? (pozn. pro nechápající: Ironie. Silná ironie.)

strana 541
Tohle spojení s Vy-víte-kým by mě pěkně děsilo. To, jak mu Harry někdy vidí do hlavy. Rozhodně bych se bála, že tím pádem může zas do hlavy vidět on mně, a to ne tím milým a neškodným cullenovským způsobem. Ostošest bych se tomu pokoušela ubránit. Trénovala bych nitrobranu, až by se ze mě kouřilo, a vytřela Snapeovi zrak. Hm, říká se to snadno, co?

strana 542
Ne jen tak u ledajaké knihy si říkáte: „Už mi zbývá jen 250 stránek!"

strana 622
Je noc, já právě dočetla kapitolu a už skoro nevidím, takže se odebírám na kutě. Zítra se vykašlu na cyklovýlet s rodiči a dočtu to. Protože já to prostě MUSÍM dočíst okamžitě, jen co to bude možné. Mimochodem, urval se mi zadní hřbet knihy, takže ho momentálně používám jako záložku, než knížku slepím. Vypadá to trochu morbidně.

po dočtení
Tak. A je to za mnou. A že mi ten konec dal zabrat. Celkem mě to vyždímalo, posledních 180 stran jsem četla celý den, skoro 7 hodin. (Jo, čtu šíleně pomalu, ale tohle vedro mě ještě zpomaluje) S občasnými pauzami, protože mě v jednom kuse bolela záda, měla jsem žízeň, potřebovala jsem na záchod a stejně jsem nebyla schopná s tím cokoli udělat. Prostě jsem ležela a četla. Jo, půjdu, až dočtu kapitolu... Hnedle, jakmile se vyřeší tenhle problém... Ale proboha, vždyť už mi zbývá jen 20 stran, kam bych chodila...?

Měsíc v obležení Harrym Potterem se na mně řádně podepsal. Kouzelnický svět teď vidím všude kolem a všem ho neustále připomínám. „Jé, hele, ten pinpongáč vypadá jako zlatonka!" „Vidíte toho kluka? Takhle určitě vypadal Tom Raddle, když byl malej!" „Tohle mi připomíná spratkový kožich, vám ne?" „Jé, mami, v tom saku vypadáš jako Hagrid!"
Už jsem stihla potkat Marge, Dudleyho, Toma Raddla a Malfoyovy a zjistila jsem, že naše bývala němčinářka je celá teta Petunie. Mám takový pocit, že jí to asi radši nikdy neřeknu.

Teď ještě poznámku k tomu utrženému hřbetu, abyste mě snad neměli za kdovíjakého raubíře a necitu. Nemůžu za to, opravdu ne! Knížka, asi tak milionkrát čtená všemi možnými i nemožnými, je už totiž ve vážně žalostném stavu, a bylo to tudíž jen otázkou času.
 

Vaše Wayll