Recenze: Delirium (Lauren Oliver)

O co jde
 Už před mnoha lety byla láska prohlášena za nemoc amor deliria nervosa a nyní musí každá dívka i chlapec ve věku osmnácti let podstoupit léčbu, po níž nebude schopen cítit silné emoce. Města jsou obehnána vysokým elektrickým plotem, který má chránit obyvatele před Divočinou a Nežádoucími, nevyléčenými lidmi. Jejich existenci však vláda popírá. Panují vcelku přísná pravidla (moc hlasitý smích nebo pláč na veřejnosti, metalová hudba, fyzický kontakt, vycházení ven po deváté hodině) a lidé žijí pod tlakem, aniž by si to uvědomovali. Sedmnáctiletou Lenu už za tři měsíce čeká léčba a neskutečně se na ni těší, přestože to znamená, že už třeba nebude mít ráda svou nejlepší (a jedinou) kamarádku Hanu nebo zanevře na milované běhání. Nikdy neměla moc přátel, protože její otec byl označen za sympatizanta a matka spáchala sebevraždu - a na takové sirotky si pak společnost ukazuje prstem. Lenu čeká i spárování s klukem, s nímž stráví zbytek života a bude s ním vychovávat své děti - všechno podle jedné zkoušky po maturitě. Všechno se však změní, když se Lena sama nakazí amor deliria nervosa a zjistí, že žila v pavučině lží...



A co na to já
Další z dystopií, pro mě spíše nepovedená než naopak. Když se podíváte různě po internetu, třeba na databázi knih, Delirium má vcelku dobré hodnocení (konkrétně tedy na databázi 85%). Proto si přijdu trochu zvláštně, že mě kniha vůbec nebavila. Když to vemu hopem, tak jsem z celkových asi 350 stránek začátek jen přetrpěla, po 170. stránce se konečně něco začalo dít a až o dalších 100 stran později mě to začalo opravdu bavit. Nejvíc mi asi vadil styl psaní - ne samotné vyjadřování nebo akce, ale ve většině kapitol najdete neustálé popisy okolí/Lenina strachu. Ta holka se bojí pořád, a navíc to pokaždé květnatě popisuje. Ze všeho nejvíc mi asi vadila právě Lena, ta mi prostě nesedla, i když někomu mohla. V první řadě se mi zdá, jako by autorka neměla jasno v jejím charakteru. Jasně, chápu, může být hodně náladová (a hlavně zamilovaná). Ale stejně - nejdřív nekonečně popisuje, jak se hrozně bojí, a pak o pár stránek později jásá, jak se vůbec nebojí. A stále dokola. A ne jenom tohle. *Teď bude kurzívou spoiler asi z první půlky knihy: Ta holka si zě mě dělá srandu. Ona jede na zakázanou party, nejdřív se strašně bojí, pak se vůbec nebojí, když tam dorazí najendou se zase děsně bojí, není tam ani pár minut, otočí se a chce jet zase zpátky. Co to jako je?! To rovnou mohla zůstat sedět hezky doma, ne?* Takže nejen že její reakce jsou jako na houpačce, ale dost často reaguje šíleně přemrštěně - obzvlášť na kluky, ale to by se také dalo pochopit, když celý život byla vychovávaná, že s nimi nemá ani promluvit. Taktéž postava Alexe mi nesedla - byl prostě až moc dokonalý. Snažil se o Lenu bojovat, byl vtipný, sebevědomý, milý a obětavý, nikdy na Lenu nevyjížděl (snad jen jednou, ale to se hned omluvil, takže to se nepočítá) a samozřejmě, jak nečekané, neuvěřitelně atraktivní. Měla jsem ráda jedinou postavu - Grace. Příběh mě dokázal překvapit jenom párkrát a rozhodně ne ve všech momentech, kdy pravděpodobně měl. Do čtení jsem se musela nutit (alespoň v té první polovině, později to bylo vcelku ucházející). Téma mi nepřipadá kdovíjak originální, ale proč ne, nic se zakázáním lásky jsem ještě nečetla, možná kdysi jednu sci-fi z budoucnosti, ale tu si moc nepamatuju, takže jistá si nejsem. Obálka mě na první pohled zaujala, ale podle mě by vypadala líp, kdyby pod písmeny prosvítal jiný obrázek, třeba Divočina. Abych se neukritizovala, líbila se mi grafika začátků kapitol. A vždycky, než začal samotný text kapitoly, byl tu napsán citát převážně z dystopických říkanek, učebnic nebo zákoníků, což mi připadá jako vcelku dobrý nápad, i když i to už jsem viděla. Pro někoho to může být oblíbená kniha, ale můj šálek kafe to rozhodně nebyl.

Vaše Wayll