Křáp jeden rozbitej (aneb malá omluva za neblogování)

Možná jste si všimli, možná ne, ale hodně dlouhou dobu jsem teď na blog nic nepřidávala. Což mě mimochodem pěkně vytáčí, protože jsem se zrovna plánovala pořádně rozjet. Měla jsem (a stále mám) v blogu rozepsané poznámky a nápady, chystané články a tak dále... Jenže, co čert blogger nechtěl. Celý notebook se nám zaviroval a já přišla úplně o všechno. O fotky (štvou mě hlavně ty z koncertů), povídky (jo, mám papírovou verzi, ale při přepisování do počítače jsem je ještě milionkrát upravila a změnila snad všechno, co se dalo), rozepsané články. Snad se něco z toho podaří zachránit. Ale i když se to podaří, bude to bůhvíkdy a mě už nebaví čekat, takže se pokusím čas od času vetřít na mámin pracovní počítač. Problém je, že zaprvé nesnáší, když jí někdo chodí do ložnice, a zadruhé mi bude věčně stát za zadkem a kontrolovat, co dělám. O blogu samozřejmě nemá ani ponětí a já bych ráda, kdyby to tak zůstalo i nadále, což bude za současných podmínek možná představovat maličký problém. Každopádně, až bude zase vše okay (né, vůbec si při slově okay nevzpomenu na Guse a Hvězdy), mám pro vás připravený článek o re-readingu Hunger Games pozn.: myslím na ptákoviny a omylem jsem původně napsala "pod postel" :D) nebo do svého prťavého zářivě oranžového křesílka a stále nervózně těkám pohledem na dveře, protože sem pořád někdo courá. Řeknu vám, v životě blogera (byť začátečníka) není nic horšího než přijít o počítač.

(konečně jsem se rozhodla mezi Peetou a Hurikánem!), o prohlídce pražské novinové redakce (s pohlednými redaktory) nebo o Cinder, která mě uchvátila a hned jsem si u kamarádky vyžádala 2. díl k Vánocům. Už jsem také začala nakupovat dárky a v Luxoru jsem sehnala jeden úžasný ne-až-tak-knižní balíček, který mě ale absolutně nadchl a lituju, že jsem si jich za tu dvacku nepořídila víc. :D Ale asi přece jen počkám, až (nebo spíš jestli) se hajzlík notebook spraví, protože u mamky se mi prostě píše hrozně blbě. Nemůžu si na plochu postahovat plno obrázků k článku, nemůžu si s počítačem zalézt pod peřinu (
Tímto bych se vám chtěla alespoň trochu omluvit za zanedbávání své blogerské povinnosti, sama jsem zoufalá. Jedno plus se však najde: mám více času na samotné knížky.

Vaše Wayll

PS: Při psaní poslední věty vtrhla do ložnice mamka a začala si zpívat a pak šmejdit po celém pokoji a neuvěřitelně pomalu si číst esemesky, převlékat se... Byla jsem nucena strávit asi pět minut nasupeným zíráním na prázdnou obrazovku a čekáním, až konečně zmizí, abych mohla článek publikovat. Já už chci svůj notebook! =D