Harry Potter a princ dvojí krve

31. 7. 2014; 12:28
Právě dřepíme na koupáku a já mám po včerejším dočtení Fénixova řádu možnost vytáhnout Prince dvojí krve. Vizuálně vůbec nevyhlíží špatně, tenhle díl je možná dokonce ze všech nejhezčí. Zelená na obálce je pěkná, rozvířená a hezky jedovatá. Postavy si jsou konečně samy sobě podobné, Harry jako by si z oka vypadl, Ron s Hermionou jsou strašně hezoučcí (obzvlášť Ron je fešák) a Brumbál, jak právě podotýká můj bratr (momentálně zkoumající obálku spolu se mnou), vypadá správně brumbálovitě. Jediná Ginny se chudinka moc nevyvedla... Ani znamení zla není úplně to pravé ořechové, ale na Weasleyho s Grangerovou se vážně nemůžu vynadívat. Jen bych jim možná prohodila výrazy v obličeji.

strana 44
Tak, konečně zpátky z koupaliště, večeře snězena, recenze na Červenou Karkulku dopsána, obě kafe dopita a můžu se opět nerušeně vrhnout do čtení.

strana 56
   „Pane... dostal jsem soví poštou leták Ministerstva kouzel s bezpečnostními opatřeními proti Smrtijedům, kterými bychom se všichni měli řídit..."
   „Ano, také jsem ho dostal," přikývl Brumbál a stále se usmíval. „Myslíš, že jsou to užitečné rady?"
   „Ani ne."
   „Myslel jsem si, že se na to budeš dívat takhle. Vůbec ses mě například nezeptal, jaký džem mám nejraději, aby sis ověřil, že jsem skutečně profesor Brumbál a ne někdo, kdo se za něj jen vydává."
   „Nenapadlo mě..." začal Harry, protože si nebyl úplně jistý, zda to nemá brát jako napomenutí.
   „Propříště, Harry – je to malinový! I když... kdybych byl Smrtijed, určitě bych si nejprve svůj oblíbený džem zjistil, než bych se za sebe vydával."

strana 91
Nevím, jestli je to Harrym nebo tím, že jsou zrovna prázdniny v plném proudu... Ale probouzejí se ve mně studijní tendence. Tedy, ačkoliv nepatřím k těm nejhorším, nikdy jsem nebyla vyloženě učící se typ. Když však čtu o Harrym, o škole čar a kouzel, o domácích úkolech počítaných na centimetry pergamenu, o tom, jak se osm hodin denně učí ke zkouškám a o sovách, které jim pak přinášejí výsledky... vždycky mě napadá, že na tom vlastně ještě nejsme tak hrozně, jak s oblibou tvrdíme, a že osm hodin se zdaleka neučíme. Na druhou stranu – jak někdo může NECHTÍT znát všechna ta kouzla a zaklínadla? Co já bych za to dala, kdybych se namísto sáhodlouhých popisů výroby kyseliny té a té (která slouží k drhnutí záchodů a podobným užitečným věcem) mohla šprtat, jak přivolat nestvůrné netopýři zaklínadlo...

strana 104
Právě jsem u krámku Freda a George a úplně se mi z toho svírá žaludek. Ti dva jsou prostě úžasní.

strana 365
Tak nějak se mi zdá, že je škoda Voldemortovy proměny v bílého červenookého grázlíka bez nosu. Kdyby bylo po mém, klidně mohl zůstat tím hezkým grázlíkem s nosem. Očividně totiž býval fešák. Jednou jsem na internetu dokonce četla dohady, jestli je panic. Pokusím se vám ten obrázek najít, ale nic neslibuju. Takže zpět od Voldemortova sexuálního života k původní myšlence. Byl by tom Raddle jakožto atraktivní postava dostatečně žádoucím záporákem? Nebo nastále převládá tradiční představa zla jako na pohled krutého plešatého maníka? Mně by byl coby pán zla v Raddlově postavě sympatičtejší. Děsivější. Protože by působil skutečněji. Jako že z vašeho sexy souseda se jednoho dne může vyklubat temný Lord Voldemort. Na druhou stranu, koncem sedmého dílu je Tomovi dvaasedmdesát let. (Ha, spočítala jsem to! Jaká jsem?) Jediným řešením by tedy bylo zajistit, aby nestárl. Což by viteály čistě teoreticky mohly dost dobře umožňovat... Ještě se nad tím zamyslím. Alespoň mám námět k přemýšlení před spaním. Co na to říkáte vy?

slibovaná diskuze

po dočtení
A jsme u toho zase. Čtu, čtu a hádám se sama se sebou. „Měla bys napsat další zápis." „Ale houbeles, vždyť oni to přežijou, když jim napíšu až na konci kapitoly." „Jenže ty jim na konci kapitoly nenapíšeš a moc dobře to víš! Takže okamžitě přestaň číst a –" „A jak mám asi tak přestat číst, ty –" Myslím, že pro ilustraci to stačí. Anebo víte co? Na mé vnitřní hlasy klidně rovnou zapomeňte, šlo mi o jediné sdělení. A to o to, jak jste jistě pochopili, že přestat číst bylo zhola nemožné. Čímž se vlastně ospravedlňuji za délku tohoto příspěvku. Když teď na okamžik opomeneme sedmý díl, který vlastní veškeré superlativy, na něž si vzpomenete, šestka pro mě byla ze všech Potterů nejnapínavější. Přečetla jsem ji totiž v roce 2008 – rok po uvedení Fénixova řádu do kin a zároveň rok před zfilmováním Prince dvojí krve. Bylo to tudíž poprvé, kdy jsem nevěděla, jak díl dopadne. (Ehm... Až na hromadu spoilerů. Ale ty pojďme ignorovat, ano? Byla jsem prostě malá a blbá.) Nejsem si dost jistá, jestli jsou pocity z šestého dílu této velesérie popsatelné slovy. Měla jsem dojem, že mi co nevidět upadne hlava a exploduje žaludek, že začnu zvracet slimáky. Že svět už nikdy nebude jako dřív. Že je mi šumák všechno ostatní, ale prostě MUSÍM vědět, jak to skončí. (Což jsem věděla, ale jak už jsem říkala – pojďme předstírat, že nemám mozek velikosti Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak a nenechala jsem si to vyžvanit.) Každý díl je pro mě něčím charakteristický. A stejně jako trojka představuje most mezi pohádkou a NNNN (nesmírně nebezpečně napínavým nervákem), v šestce nastává čas na další zlom. Je temně propojená a propletená se sedmičkou a i když si někdo chce přečíst třeba vyloženě jen konec série bez zbytečných okecávaček předtím, zásadně doporučuju začít odtud.


Pokud jsem vás svým posledním maxidlouhým zápisem neumořila k smrti, ještě vám prozradím jednu věc. NEMÁM RÁDA SNAPEA. A teď si po mně klidně hoďte vajíčkem, napařte mi školní trest s Dolores, pošlete mě třeba prát Voldemortovy ponožky, ale NE. Stojím si za tím a důrazně to odmítám, ať už budu mít do hřbetu ruky vyryté Nemám vykládat lži, nebo Miluji Severusíčka.

Vaše Wayll