16.10.14

Italian Trip #2 – Zkáza Pompejí

Poprvé v životě jsem se ocitla na činné sopce. Na sopce, která má na svědomí desítky tisíc životů a každou chvíli může bouchnout znovu. Na sopce, která roku 79 srovnala se zemí Pompeje. Ano, řeč je o Vesuvu.




Autobus nás vyvezl zhruba do dvou třetin hory, ale na vršek, ke kráteru, jsme si museli došlapat sami. Turistické stánky se suvernýry všude podél cesty mě ani nijak zvlášť nepřekvapily. Byznis je byznis. Kam jste se podívali, hemžilo se to sopečnými kameny a jejich všemožnými variacemi. Zvířátka z lávy. Lebky z lávy. Penisy z lávy. Koupila jsem si pohled a slona.

Výstup byl sice únavný, ale zato úchvatný. Představte si naprosto placatou krajinu. A mezi tou placatou krajinou a placatým zářivě modrým zálivem obrovské placaté město. A nad tím vším sopku. Jo, já vím – dechberoucí.

Tak tedy zpět k tomu, jak jsem se drápala na impozantní Vesuv. Vcelku často byly na dohled svítivě žluté cedule se zákazem vstupu a upozorněním na nebezpečí. Strašně ráda si tyhle cedule fotím, protože na fotkách vypadají dobře. Obzvlášť na černém pozadím, o které se sopka dokonale postarala. Kam se hrabe Photoshop.

A podržte se, smrdělo to tam sírou. Já jsem jouda a nic jsem necítila, protože mám rýmu, ale ostatní si na to urputně stěžovali. A co víc, z kráteru se dokonce kouřilo. Když píšu kráter, nepředstavujte si bůhvíco. Sama nevím, co jsem od kráteru čekala, ale hroudy hlíny a hrstku stromů rozhodně ne. Žhavá láva by asi byla lepší.





"Žhavá láva by asi byla lepší." I tak to ale byl senzační pohled.


Pompeje. Stejně jako u Benátek mě ohromila jejich rozloha. Když se řekne deset tisíc obyvatel, je to malé. Ale když se řekne deset tisíc obyvatel v jednopodlažních baráčcích, je to cokoli, jen ne malé. Ale opět nám nehrálo do karet počasí. Tentokráte přesně opačný problém než na předchozím výletě. Bylo příšerné, ubíjející, lepkavé vedro. Po dvou hodinách už jsme byli tak ucouraní, že nás ani ty nejzajímavější atrakce nedokázaly jaksepatří nadchnout. Trochu absurdní je, že jediné, co naši grupu oživilo, byla prohlídka nevěstince.

Poměrně slavné jsou sádrové odlitky umírajících. Lidé, kteří před oněmi dvěma tisíci let byli zaliti lávou, se rozložili, vypařili, zmizeli. Namísto nich zůstaly v kdysi vražedné mase jen jakési jeskyňky, jež byly následně vylity sádrou. Vznikla tak věrná vyobrazení Pompejanů přesně ve chvíli, kdy zemřeli.

Hned vedle sádrových mrtvol leží ovocné sady. Sopečný popel je totiž nesmírně úrodný a všem rostlinkám v okolí se náramně daří. Přemýšlela jsem, jestli mi to přijde alespoň trochu morbidní. Nepřijde. Jak už jsem zmiňovala, byznis je byznis. A tak lidé na místě, kde kdysi stávalo prosperující město a denodenně se odehrávaly tisíce příběhů, vesele pěstují víno – ve stínu neustálé hrozby.





Bylo nám sděleno, že do římského Kolosea nepůjdeme, poněvadž je to drahé. Raději si máme prohlédnout tohle. Že prý je to podobné.







Usměvavá restaurátorka.

Jak lépe vyzdobit stény vykřičeného domu než super freskami? A věřte mi, byly tam mnohem horší než tahle.


#1 – Mokré Benátky 2. 10.
#2 – Zkáza Pompejí 16. 10.
#3 – Na moři (+ everyday life) 30. 10.
#4 – Ave, Roma 13. 11.

Vaše Wayll

3 komentáře:

  1. Tak ti zkamenělí lidé jsou drsní!!! A asi se chci podívat i na Vesuv!!! Pěkně děkuji, že mi tak krásně plánuješ příští dovolenou! :D

    OdpovědětVymazat
  2. na Vesuvu jsem byla, docela pěkný pohled to byl. Ale v Pompejích se mi moc nelíbilo, asi jsem tam byla nějaké divné období. Chápu, že je těžké udržovat takovou památku čistou, ale narazit na každém druhém rohu na mrtvého psa mě moc neoslovilo. Dostalo mě i to, že uprostřed starodávného, rozbořeného města je klimatzovaná a moderní restaurace. Kapku mě to zarazilo...
    http://lovelylady6.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat