Jak šla blogerka na vandr

Dřív pro mě letní prázdniny znamenaly dovolenkování u moře, organizované turistikování po horách a hromadu zmrzliny konzumované v pohodlí prosluněného zahradního lehátka. Letos jsem místo toho popadla dvě kamarádky a ten nejtěžší batoh na světě (napěchovaný trvanlivými kneckebroty) a vyrazila na vandr. Nefalšované dobrodružství mohlo začít. Stanovaly jsme tajně a nenápadně na cizích polích a loukách, přecpávaly se lesními borůvkami, žebraly o vodu v mile vypadajících staveních a neustále se ztrácely. V průběhu jsme přišly na pár bodů, které by stálo za to zaznamenat do příručky správného vandráka. Namátkově:

 

1. I když si sestavíte důmyslný plán na rozvržení zavazadel, abyste náhodou netahali ani gram navíc, stejně bude vaše krosna vážit deset kilo.

2. I když bude vaše krosna vážit deset kilo a vy byste ji nejradši zahodili/zaplatili si soukromého nosiče, všichni chlapi, které potkáte, se vám budou z plna hrdla smát, že je to malý batůžek a z čeho vás jako bolí záda.

I špatné počasí se dá zvládnout. Jen vás neskutečně vytočí.

3. Nevařte bramborovou kaši ze studené vody.

4. Nesnažte se najít Kumburk. Nikdy. Nenajdete ho. (K tomuto bodu se váže velice zdlouhavá historka o tom, jak jsme se půl dne motaly v kruzích. DRŽTE SE MAP.)

5. V tomhle bodě na vás důrazně a úpěnlivě apeluji – když kamarádku pokálí holub, místo věty „Ježiš, to musím natočit, hahaha!“ jí radši podejte kapesníčky.

6. Každé počasí je zaručeně špatně. Buď je moc teplo, moc zima, moc slunečno, moc pošmourno nebo prostě moc divně.

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Spontánně jsme brouzdaly křížem krážem Českým rájem a nikdy nevěděly, kam nás zavane příštích pět minut, natož kde budeme zítra. Důsledkem čehož jsme v sedmdesáti procentech případů absolutně netušily, kde jsme. A přesně v tom spočívalo celé to kouzlo a zábava. Žádný facebook, žádné mobily, jenom sluníčko a čistý vzduch. Lezly jsme po skalách, seznamovaly se s novými lidmi a znečišťovaly rybník šamponem. Vyzkoumaly jsme, že když se budeme mile usmívat a klást otázky, lidé budou šokovaní, že se o ně zajímáme, a budou se moci přetrhnout, aby nám pomohli. Také jsme řešily věci, které jsme nikdy předtím řešit nemusely – například by mě nenapadlo, jak těžko se hledá správné místo pro stan (suché, rovné, měkké a pokud možno z dohledu majitele pozemku). 

Nejradši ze všeho ale jsem, že celou cestu máme zdokumentovanou. Všechny tři jsme si dost podobné – čtivé, psavé a na internetu proslulé. (Dobře, tak ne proslulé. Možná známé. Trošičku.) A když pošlete tři blogerky, které spolu navíc chodí do stejné školy, na jeden výlet, můžete vsadit boty, že z toho něco vyleze. Ustavičně jsme natáčely vlogy, smály se, vyprávěly příběhy do kamery a plánovaly, jak to všechno hezky sestříháme. Momentálně mám všechna videa u sebe a nemůžu se dočkat, až z nich vyrobím krátký film. Protože podle mě stojí za to ukázat, jak moc je vandrování super. Od okolí jsem se většinou dočkala reakcí jako: "Tyyyjo, to je děsně hustý! Ale.. Asi bych do toho nešel." A to je podle mě škoda. Tři malé holky jsme brouzdaly krajinou a neskutečně si to užily. Dokonce uvažuju o tom, že to byla moje nejlepší dovolená vůbec. Kvůli třicítkám jsme pauzovaly jako o život a o den si trip zkrátily, když jsme se však po tom necelém týdnu vrátily domů, byly jsme šťastné a spontánní, vyčerpané jako nikdy dřív, ochraptělé z nekonečného povídání a plné nenávisti ke kneckebrotům. Za rok jdeme zas!

Stáli byste o video z vandru, až bude sestříhané?

Vaše Wayll