JÁ JSEM MALÁLA: Skutečný příběh dívky, která bojuje za svá práva

Já jsem Malála je skutečný příběh dívky, která bojuje za svá práva. Za práva všech dívek, jimž je v islámském světě odpíráno naučit se číst a psát. Která tajně psala pro BBC a byla za to Talibánem střelena do hlavy. Která přežila a vytrvala a v šestnácti letech se stala nejmladší nositelkou Nobelovy ceny za mír v historii.

„Co to je za podivný svět, když se dívka, která chce chodit do školy, musí postavit ozbrojencům se samopaly a stejně tak své vlastní rodině." 

Malálu a její příběh znám. Aby ne, jednu dobu jí byla plná média. Setkala se s britskou královnou a Obamovými, přání k uzdravení jí poslala sama Angelina Jolie a zpráva o Nobelovce obletěla svět. Až donedávna jsem ale nevěděla, že napsala i knížku. Ta se mi letos v lednu konečně dostala do rukou a spolu s ní se dostavily i smíšené pocity. Čekala jsem dechberoucí vylíčení boje za ženská práva, popis akčních rozhovorů a myšlenky jedné z nejsilnějších osobností současnosti. Místo toho mě děj přivedl do roku, kdy si sotva desetiletá Malála poklidně žije v údolí, a na obálce se malým písmem skvěl nápis PRO DĚTSKÉ ČTENÁŘE. Ale co. Měla jsem těsně před nejtěžší zkouškou za celé bakalářské studium, takže, logicky, jsem neměla na práci nic lepšího než číst dál.

„Ve státě, kde tolik lidí považuje za ztrátu času posílat dívky do školy, je to učitel, kdo vám pomůže věřit ve vaše sny."

A začátek mě skutečně zklamal. Možná to bylo tím, že je knížka určená mladším čtenářům, možná tím, že o islámu už ledacos vím. Takže mě úvodní popisy, jak to v Malálině městě chodí, nijak neohromily. Ženy tam mají menší práva než muži? No neříkejte. Malála popisuje základní aspekty svého života před tím, než začala bojovat. Jak si dírou ve zdi povídala s kamarádkou, jak děti na ulicích živily rodinu sbíráním odpadků nebo jak se některé z jejích vrstevnic byly nucené vdát. Tohle úvodní vyprávění je ale podané spíš pro někoho, kdo o tamním životě příliš neslyšel. Vysvětluje, že se ženy musí zakrývat, a popisuje, co je to burka. Začala jsem přemýšlet, jestli jsem si knížku nevybrala špatně, ale zkouška se stále blížila, takže jsem pochopitelně četla dál.

Po čtyřiceti stránkách přišla změna.

„Jaké zvláštní místo se to z Mingory stalo. Výstřely z pušek a děl jako zvuková kulisa. Na ulicích skoro ani noha. (A když už jste někoho viděli, bezděky vás napadlo: Tahle osoba může být terorista.) A dívka v růžovém šalvár kamízu plížící se do školy."

Úvod skončil a slovo dostaly příšerné události, které se v Malálině světě začaly odehrávat. Až se tomu těžko věřilo. Kroutila jsem hlavou, naskakovala mi husí kůže a kolikrát mi i vyhrkly nevěřícné slzy. Tohle totiž není fikce, kterou si vymyslel nějaký americký spisovatel, tohle není popis, jak drak sežral princeznu. Tohle jsou skutečné události a skuteční lidé, kteří přicházeli o své domovy, o své blízké a nakonec i o své životy.

„Fazlulláhovi muži vypnuli všechny televizní kanály. Tvrdili, že televize je harám. Ukazovala pozápadněný svět, kde ženy mají milostné románky a nezakrývají si vlasy"

Nejdřív jsem si říkala, že by mi vůbec nevadilo, kdyby knížka začala rovnou tímhle momentem. Teď, po dočtení, mi ale připadá, že i ten zdlouhavý úvod měl něco do sebe. Díky němu si uvědomíte, jak normální život Malála před začátkem bojů vedla, a že ne všichni muslimové jsou náboženští fanatici.

„Každodenní život navzdory výbuchům a zabíjení nějakým způsobem pokračoval. Škola byla i nadále útočištěm před šílenstvím města uprostřed války. Ne vždycky bylo možné do školy jít vzhledem ke všem těm bombovým útokům a zákazu vycházení (který mohl být vyhlášen v jakoukoli denní dobu). A někdy jsme kvůli helikoptérám, které nám přelétaly nad hlavami, neslyšli ani slovo, a tehdy nás učitelé posílali domů."

Z Maláliných popisů mě mrazilo. Stěží si dokážeme představit žít v takovém prostředí. My se bojíme jednou za rok vycestovat do Paříže, kdyby tam náhodou zrovna byla bomba. Malála vyrůstala ve městě, kde Tálibán přes noc vyhodí do vzduchu tři budovy a kde vás za to, že v autě posloucháte rádio, ubičují k smrti. Neměla jsem ani tušení, jak moc náboženští fanatici ohrožují tamní obyvatele – kteří pro ně ani nejsou bezvěrci jako my, ale žijí si svůj poklidný život podle Koránu. A stejně jsou pronásledováni, utiskováni a nuceni žít v neustálém strachu. Nikdy mi nedošlo, jak moc příšerná situace v Pákistánu mohla být. 

„Jedna osoba se mě snažila umlčet. A miliony promluvily."

Malála postupně začíná natáčet rozhovory a psát tajný blog pro BBC. Nemálokrát je jí kvůli tomu vyhrožováno smrtí. Ale ona se nebojí a pokračuje ve šlépějích svého otce, který je sám aktivistou za lidská práva a za vzdělání. Malála tak měla to štěstí vyrůstat v jedné z mála rodin, kde otec neignoruje svou dceru a kde se radí s manželkou, místo aby ji bral jako podřadné stvoření k ukojení svých potřeb. Bez toho by se jí těžko bojovalo.

„Slovo terorismus jsem slýchala celé dětství, ale nikdy jsem pořádně nevěděla, co to znamená. Až doteď. Terorismus je něco jiného než válka – při ní čelí vojáci jeden druhému v bitvě. Terorismus ale znamená strach všude kolem. Znamená to spát a nevědět, jaké hrůzy přinese další den. Znamená to choulit se s rodinou v místnosti uprostřed vašeho domu, protože vám všem připadá, že to tam je nejbezpečnější. Znamená to jít po své ulici a nevědět, komu můžete věřit. Terorismus je strach, že když váš otec vyjde ráno ze dveří, už se nevrátí."

Kolem a kolem, od knížky jsem nakonec dostala přesně to, co jsem očekávala. Děsivý příběh skutečného života, z něhož mě nemálokrát mrazilo, a obdiv nad tím, jak daleko dokáže dojít holka, která se nevzdává a věří, že jí Bůh dal sílu bojovat za svá práva. Jestli vás tedy zajímá boj za práva, terorismus jinde než v Evropě, islám jako takový nebo prostě jen příběh obyčejné holky, která si šla za svým, neváhejte.

Vaše Wayll