Recenze: Elantris (Brandon Sanderson)

Moje první reakce po dočtení (i neustále se opakující během hltání řádků) byla: Miluju Brandona Sandersona! Je to totiž nesmírně obdivuhodný autor a všechna jeho díla jsou záviděníhodně skvělá a GENIÁLNÍ. Výjimkou není ani Elantris.



O co jde
Elantris bývala krásná, přezdívali jí "město bohů". Její obyvatelé byli snad ještě zázračnější než město samo. Uměli kouzlit pouhým pohybem ruky, uzdravovali a obdarovávali lid z celého Arelonu. Byli uctíváni jako bohové a žili ve věčném klidu, míru a moudrosti. Elantrianem se mohl stát kdokoli - přes noc ho postihl Shaod, neboli transformace. Dotyčný, ať už to byl sedlák, obchodník nebo rytíř, po Shaodu opustil svůj předchozí život a přestěhoval se do Elantris, kde žil obklopen kouzly. Před deseti lety však tato idylka skončila a z Shaodu se stalo prokletí. Město je pokryto nemizícím bahnem, budovy se rozpadají a obyvatelé, s šedou a vrásčitou kůží a vypadanými vlasy, jsou uvnitř drženi jako vězni. Kouzla přestala působit a Arelon Elantriany nenávidí. Kniha začíná v momentě, kdy Shaod postihne korunního prince Arelonu, Raoda, který má navíc těsně před svatbou. Musí se odebrat do Elantris a následně zjišťuje, že Elantrianům se ani nehojí žádné rány a bolest je nekonečná, žádná zranění, ani sebemenší oděrky, nikdy nepřestávají bolet. Král, aby nemusel připustit, že z jeho syna se stal Elantrian, raději vyhlásí, že Raoden zemřel. Současně do Arelonu přijíždí teodská princezna Sarene, Raodova nastávající, jež nechce uvěřit v princovu smrt a zdá se jí to přinejmenším podezřelé. Pokouší se vetřít mezi šlechtu a zjistit, co se ve skutečnosti stalo. Zároveň do země připutuje i kněz Hrathen, který dostal od svého nadřízeného tříměsíční lhůtu na obrácení Arelonu na derethskou víru, jinak vtrhne do země a obrátí ji násilím. Příběhy tří postav se proplétají a vzájemně si škodí i pomáhají, aniž by o tom měli ponětí...

A co na to já
   Hltala jsem řádky jeden po druhém, zanedbávala mozek žadonící po spánku i chudáka žaludek. Já, všemi známý žrout, jsem o více než dvě hodiny odložila večeři, protože jsem nebyla schopná odtrhnout se od čtení. U Sandersona si můžete být jistí, že vaše nervy dojdou klidu až po dočtení. Elantris je akční, napínavá a místy nervy drásající - alespoň mně. No jo, jsem nervák :D Zároveň je to jedna z nejpřekvapivějších knih, co jsem kdy četla, a nové zvraty přichází ještě nečekaněji než ty předchozí a to dřív, než se z nich vůbec stačíte vzpamatovat. Byla jsem bez šance odhadnout, co se stane v příští kapitole. Co chvíli jsem podrážděně vrčela a na prázdnou místnost chrlila poznámky typu: No to si ze mě snad děláš srandu! Jakto?! No to jako né, tohleto..! Občas jsem si musela držet ruku na další stránce, aby mi oči nezalétávaly dál ve snaze zjistit, jak to teda bude.
   Teď už trochu nezaujatěji (pokusím se). Obecně moc nemám ráda střídání vypravěče, protože si zpravidla jednoho z nich oblíbíte víc, ať chcete nebo ne. Elantris je psaná z pohledu třetí osoby a kapitoly se pravidelně střídají mezi Raodenem, Sarene a Hrathenem. Musím přiznat, že Hrathen mě zas až tolik neuchvátil, ale ani u něho jsem se nenudila a je třeba uznat, že byl k vyprávění příběhu nepostradatelný. V tomhle případě mi střídání pohledů nevadilo, naopak děl
alo knihu ještě napínavější.
   A teď zase zpátky k mému nadšení, protože vy si to prostě musíte přečíst. :D Je strašná škoda, že Sanderson patří spíše k těm méně známým autorům a já nedokážu pochopit proč. Nejen obsahově, ale i co se týče jazyka jsou jeho knížky kvalitní a důkladně propracované. Nad vymýšlením světů musel strávit nejednu hodinu. Pokud jste už něco od něho četli, i tady se setkáte s jeho typickým stylem. Promyšlený svět, ještě promyšlenější kouzla a magie, které mu vládnou, nespokojená aristokracie a šlechtické plesy (i když tady zdaleka ne tak hojné jako v Mistbornovi).
   Na závěr snad jen OOOBROVSKÉ doporučení a jedna rada, až to budete číst: Nezapomeňte dýchat.

Vaše Wayll