Recenze: Čokoláda (Joanne Harris)

O co jde
Vianne Rocherová se se svou malou dcerkou Anouke potuluje světem, stejně jako ona kdysi se svou matkou, kterou však jednoho dne nemilosrdně srazil taxík. Chvíli se někde usadí a pak, když se změní vítr, jdou zase dál. Děj začíná v okamžiku, kdy se chystají usadit v malé francouzské vesničce Lansquenet a otevírají si, k pobouření místních obyvatel (a především faráře), čokoládovnu. Farář Reynaud je zhrozen, neboť se dopustily dvou přímo obřích nenapravitelných hříchů. Vůbec nechodí do kostela a co víc, troufly si otevřít cukrárnu přímo v době půstu!  Když navíc po řece připlují potulní cikáni a Vianne odmítne postavit se jim a vyhánět je, je to pro do té doby všemi respektovaného muže poslední kapka. A tak si Vianne postupně nachází cestičku k vesničanům, podává jim pomocnou ruku, když ji potřebují, tiše válčí s Reynaudem a nenápadně se zamilovává do jednoho z cikánů, aniž by si to uvědomovala... Nezbývá jí než doufat, že se vítr neobrátí příliš brzy...

A co na to já
Po dlouhé době jsem četla něco, co nemělo nic společného s fantasy, dystopiemi ani young adult literaturou. Řekla jsem si, že čas od času by to žánr prostřídat chtělo.. A proč zrovna Čokoláda? No, upřímně, ruku na srdce: kdo z vás viděl film a dokázal spustit oči z Johnnyho Deppa? Ale číst knihu na základě dobrého filmu občas bývá chyba...
Neříkám, že mě to nebavilo. Docela bavilo. Ale že bych z toho byla kdovíjak nadšená a byla to odteď má nejoblíbenější kniha na světě, to ne. Film byl přeci jen o kapku lepší, plynul rychleji a zápletka mezi Vianne a Rouxem (Johnny Depp) byla trochu zveličená, což podle mě příběhu spíše prospělo. V knížce jsem se musela několika místy prokousávat, ale když jsem se za ně dostala, bylo to už zase fajn. Už dopředu jsem počítala s tím, že v Čokoládě si moc akce neužiju, a taky že ne. Většina knihy je taková pomalá, klidná, plynulá, neuspěchaná. Autorka většinou šetřila i popisy, zabývala se spíš jednotlivými postavami a vztahy mezi nimi. Ze všeho nejvíc mě asi bavily rozhovory s Armande, která si narozdíl od Vianne nehlídala každé slovo a nesnažila se být za všech okolností milá a vstřícná. V tomhle ohledu byla s Vianne totiž nuda, neustále všem jen pomáhala a nikdy si nedupla a neřekla svůj názor. Často vzpomínala na minulost – na své dětství s matkou a na její smrt. Tyhle vzpomínací úseky ale nezabíraly více než dvě
stránky, takže se čtenář opět rychle vrátil do současnosti. Kniha je psaná v ich-formě a střídá se Viannin a Reynaudův pohled. Reynaud mě bavil míň, jeho kapitoly byly spíš takové nespokojené žvatlání a úvahy. Naštěstí jich bylo málo a většinu vyprávěla Vianne. Kapitoly nemají jména, dělí se podle dnů jako deník. Při této knížce se odreagujete, párkrát i zasmějete a zasníte se o čokoládě, ale moc od ní nečekejte.

 

Při psaní tohohle článku (a hlavně hledání fotek) jsem dostala strašlivou chuť na čokoládu. :D

Vaše Wayll