Simon jaceovatí a Jace edwardovatí... MĚSTO PADLÝCH ANDĚLŮ, knížka, která vám nedá spát!

   Od první stránky jsem věděla, že je něco divně. Pořád jsem se nervózně ošívala a něco neurčitého mi ne a ne přestat vadit. Ale co? Po pár dalších nesmírně podivných stranách jsem na to konečně kápla.
   Bude to tím anglickým vydáním, které jsem přelouskala v létě. Četli jste někdy něco v originále a následně i v překladu? Pokud ano, víte, o čem mluvím. A pokud ne, raději to ani nezkoušejte. I když musím přiznat, že po chvíli jsem si zvykla.
   Všechno bylo podivně známé, ale zároveň cizí. Četla jsem to poprvé a současně znova. Naprosto přesně jsem věděla, co se stane, ale vždycky až v tu chvíli, kdy se to stalo. Chápete? :D Není divu, že jsem z toho po chvíli vykvétala.
   Jakmile jsem se správně ponořila do děje, veškeré rozčarování se jako Magnusovým kouzlem rozplynulo. (Mimochodem, všimli jste si, že už ho překládají jako Magnuse namísto Krasomila?) Jak už jsem byla zvyklá z předchozích dílů, děj se ani na chvíli nezastavil a neškobrtl, proudil dál a dál zákruty nekonečných zvratů a překážek.
   Na rozdíl od hrdinů, kteří škobrtali až až. Když už jsem si myslela, že vím, na jaké lodi pluji, vše se obrátilo hlavou dolů a já mohla začít skládat střípky skládanky zase pěkně od začátku. Skryté pohnutky, plány a intriky, se špetkou lásky, rozchodů a dvojitého randění. Z hloubi stránek se opět vynuřily nezapomenutelné hlášky, vtipkování a sarkasmus, jenž k některým hrdinům (no, vy víte) neodmyslitelně patří.
   Štvaly mě dvě věci. Jedna z hlediska čtenářského. Jsem dost nervák, ale jelikož si ujíždím na podobných knížkách, mým vydeptaným buňkám to dvakrát neprospívá. A jestlipak víte, co mé rozdrážděné nervíky vytáčí ze všeho nejvíc?
   Á, hele, právě jsem odhalila děěěěěsně tajný tajemnství. Neměla bych o tom někomu říct? Ne, vždyť přinejhorším hrozí, že mě za pár minut zabijou a tajemnství zůstane po dalších pár staletí skryto. Proč bych o něm někomu říkala?
Jasně, že teď jsem přeháněla, ale chápete mě, ne? Zápletka se rozvíjí a rozšiřuje, až se vlákna vzájemně proplétají téměř na každém kroku a řešení je na dosah. Stačí spolupracovat, lidi!
   Druhá věc, která mi trochu vadila, byla spíše z hlediska kritického. Jakožto neskonalá obdivovatelka jistého ironického blonďáka jsem s nelibostí zaznamenala vývoj některých postav špatným směrem. Jace se začíná zbarvovat do edwardovského stylu. Víte, jak to myslím? Aby nemuseli lidé kolem něho trpět, s veškerým úsilím si zařizuje, aby trpěl on sám. Čímž ze všeho nejvíc trpí právě ostatní. Neustále dbá na dobro svých přátel, staví se do pozice nezištného ochránce a odhaluje vrstvu obrovské zranitelnosti, která v něm dřímá. Což pak už vůbec není Jace, že. Na druhou stranu, kdo by ho nemiloval i přesto? Naopak slibně vypadá vývoj mnou dříve neoblíbeného brýlatého ňoumy jménem Simon. Páni, stal se z něj vážně sympaťák! Nyní je to on, kdo okolo sebe chrlí ironické poznámky a ze všeho má prču. Do žil se mu jaksi vlilo dobrodružství a už jen nesedí v koutku a neužírá se. Pokud jste měli Simona rádi už předtím, zaručuju, že teď si ho oblíbíte ještě mnohonásobně víc!


Poznáte, kdo je kdo? :) ZDROJ


ZÁVĚR:
   Jako celek kniha funguje výborně a stěží vám dá prostor na nadechnutí, když se jednou za čas vynoříte nad hladinu stránek a řeknete si: Wow, to je vážně něco!

Vaše Wayll