Harry Potter a Ohnivý pohár (deníčková recenze)

strana 156
Milí mudlové!
S potěšením vám oznamuji, že jsem nebyla schopná ozvat se dříve než po sto padesáti stránkách. Právě začíná třináctá kapitola a Harry už je celých několik dlouhých chvil v Bradavicích. Z čehož je krásně vidět, jak flákám své blogerské povinnosti změna ve spisovatelčině přístupu, jakýsi zlom, říkejte si tomu, jak chcete. Ale zkrátka je znát, že knížka definitivně přestala být pro děti a autorku nemusí trápit pár set stran navíc. Děj se tak bez potíží může pomalu (ale stále neodtrhnutelně) rozjíždět, zatímco v předchozích, značně tenčích dílech už by se musel blížit k polovině. A troufám si říct, že delší mi Harry naprosto vyhovuje. Kdyby měl každý dva tisíce stran, nestěžovala bych si. Jen jsem strašně zvědavá na Prázdné místo a Volání kukačky (obojí od Rowlingové), protože takhle psát zkrátka není normální.


strana 163
Všimli jste si někdy, jak strašlivě brzy mají bradavičtí večeři? Tak třeba teď: Před pár stránkami Harry s Ronem přímo z oběda zamířili na dvouhodinovku jasnovidectví. A jakmile jasnovidectví skončilo (čili po hoďce a půl), připojili se k davu mířícímu na večeři. Já bych tedy praskla.

strana 178
Páni. Nemyslela jsem si, že se něco takového stane. Že prostě budu jen napjatě čubrnět a nerušit, která bije. Sice v této sérii recenzí pořád říkám, jak je Harry plný odboček, detailů a vedlejších potíží, vždycky jsem si však byla s to vybavit, o co kráčí. Nebo to třeba byly jen zmínky o něčem, co jste předtím nepostřehli, případně zapomněli, a teď vás to překvapilo. Momentálně však Fred s Georgem něco kutí a JÁ KRUCI NEMÁM PÁRU CO. Nedokážu to setřást z hlavy a jakési zvědavé chvění už se ozývá i v žaludku. A to jde prosím pěkně jen o jednu jedinou, mrňavou a bezvýznamnou odbočku. Když si představím, že bych o Ohnivém poháru četla prvně a VŠECHNY tyhle záhady by pro mě zůstávaly záhadami... Asi by mi z toho napětí praskla hlava. (K včemuž mi ostatně málem stačil Princ dvojí krve a naspoilerované Relikvie smrti, které jsem jako jediné četla ještě před filmem.) A už se sama sobě nedivím, že jsem četla ve škole, v autobuse, v solné jeskyni. Vlastně už se nedivím ani své kamarádce, která Harryho tajně četla pod lavicí při písemce z literatury.

Dalším příznakem mé potterománie před oněmi šesti lety bylo taktéž to, že jsem odmítala jíst. Jasně, je to cvok, říkáte si. A já přiznávám, že jsem si to celých těch šest roků říkala taky. Jídlo. JÍDLO. Jak jen někdo může schválně a naprosto vědomě NEJÍST?! A pak přišel dnešek.

Seděla jsem rozvalená  na venkovním proutěném gauči a četla. Nejdřív do mě nepříjemně pražilo slunko, pak jsem se začala nepatrně chvět před občasnými připomínkami chladného vánku. A potom jsem si zhruba v devět hodin večer, zatímco Harry klábosil s Viktorem Krumem na pomezí Zapovězeného lesa, uvědomila, že mám fakt ukrutný hlad. Že bych se pravděpodobně měla jít najíst. Jenže... ne. Ačkoliv se mi žaludek skutečně už svíral a kroutil, nehodlala jsem promarnit ten čas, který mi zbýval, než budu muset přestat číst. Bylo to buď jídlo, nebo Harry.

Nakonec tahle hladová historka dopadla tak, že jsem si zprůměrovala a spočítala rychlost čtení (což oproti jídlu vůbec není ztráta času, neee) a vyšlo mi, že to tak jako tak dneska dočíst nestihnu. Zaklapla jsem knížku těsně před zahájením třetího úkolu, poněvadž pak už bych to zavřít schopná opravdu nebyla a jít spát až ráno a druhý den mít migrénu je to poslední, o co bych stála. Konec konců... Jak bych mohla s migrénou začít číst Fénixův řád?

strana 203
Nemůžu si pomoct, ale s tímhle popisem si prostě MUSÍM Bartyho Skrka představovat jako Hitlera.
(pozn. o pár dní později: Zdál se mi sen, ve kterém byl Voldemortův nejhlavnější Smrtijed Hitler. A jelikož vím, že sny se skládají z útržkovitých zážitků a myšlenek toho dne, samozřejmě mi to přišlo divné. Copak já myslela na Hitlera? Až teď, při přepisování této recenze do Bloggeru, mi konečně svitlo.)

strana 330
Já věděla, že se mi ta Brumbálova historka o nočnících nezdála! Čekám na ni už od prvního dílu a pomalu jsem si začínala myslet, že ji vykouzlila má lůzná mysl... A ono ne!

strana 559
„Co má přijít, to příde, a pak se tomu postavíme."

Vaše Wayll