Jak jsem četla svoji první Zeměplochu

Já a Terry Pratchett – to je navzdory mému skóre jedné jediné přečtené knihy docela dlouhá historie. Asi před třemi lety jsem si totiž řekla, že bych na Zeměplochu mohla zkusit přestat zírat a raději ji i číst. A abych si to pořádně zavařila, rovnou v angličtině. Pitomé rozhodnutí. Bylo mi tehdy čtrnáct a Terryho angličtině jsem vůbec nerozuměla. Vlastně, abych řekla pravdu, žádné angličtině jsem v té době vůbec nerozuměla. A co teprv té zeměplošské, která se hemží bůhví čím? Na Hat full of Sky mám naprosto jasné vzpomínky – slovník, slovník a zase slovník. Někdo kouzlil a někde pořád pajdaly nějaké boty. Vzdala jsem to v půlce první kapitoly.

Ne že by byl Smrť myš... Ale musíte uznat, že určitá podoba by tu byla.

Asi o rok později přišel na řadu pokus číslo dva, pokořený level minus jedna – zkusím to tedy česky. Vůbec nevím, co jsem tehdy měla za strašlivou mozkovou chorobu, zákeřně paralyzující centrum humoru, ale nebavilo mě to. Zeměplocha mi nepřišla vtipná a postavy se mi zdály do posledního coulu jako nudní otrapové. Jak říkám, nevím, co mi bylo. Ale bylo to zatraceně divné. Čili jsem se opět nedostala za první kapitolu. Ani nevím, jakou knihu jsem to zkoušela. Pamatuji si, že to začínalo jakýmsi staříkem.

Ačkoli je to absurdní, třetí (a konečně správnou) šanci jsem Zeměploše dala, když se ke slovu přihlásil Smrť (ha, teď už konečně vím, kdo ten týpek je!) a odvedl si Terryho Pratchetta. Umanula jsem si, že si ty knížky zkrátka přečtu. Nemůžou je přeci všichni tak hrozně milovat, pokud nejsou naprosto úžasné, no ne? Zhruba měsíc a půl po mém skálopevném rozhodnutí jsem zcela náhodou přistihla spolužačku, jak na exkurzi do židovského města vláčí Barvu kouzel. A ejhle. Prodebatovaly jsme fůru času o něčem, co jsme vlastně ani jedna nečetly, a já získala příslib zapůjčené knížky. Že mi prý s knihami věří. Že je nezničím. A že mi nějakou od Pratchetta vybere. Super!

Dostala jsem Morta.

Mort je prý nejvtipnější ze všech Zeměploch. A to už je co říct, poněvadž Zeměplocha je nejlegračnější a nejoriginálnější fantasy v této i jiné galaxii – přesně jak sděluje anotace. Navíc, na obálce byl smrťák. A slon. Byla jsem kamarádčinou volbou nadšená.

„Loňky jsou byliny rostoucí v čase nazpět. Zasadíte jejich semena letos a ony vyrostou vloni nebo předloni, podle druhu."

Můj první dojem hned v půlce první stránky byl: „Ó můj bože, tohle je jako Stopařův průvodce galaxií!" Terryho styl humoru je živý a vířivý, jako by nikdy nespal a musel se nám pořád připomínat. Paroduje všechno živé (koneckonců i neživé) a postavy vymýšlí tak absurdní a dokonalé, že si je nedokážete nezamilovat. (Třeba takový Smrť. Nebudu vám prozrazovat nic z těch paličáren, co celou knihu provádí, ale měla jsem pocit, že ze sebe vyřehtám duši.) Parodizuje Anglii. Zesměšňuje logiku. V jednu chvíli něco napíše, o odstavec později to shodí. Filozoficky osvětluje hlubokomyslný problém dvou realit, existujících současně vedle sebe, zatímco o stránku později nechává Smrtě popíjet na baru. Knížka jako by žila svým vlastním životem, který víří a hýří a vám nezbyde než nechat se tou změtí slov polapit.

A nejen, že je knížka vtipná, ale je i nesmírně čtivá. Akce stíhá akci a než se nadějete, jste na konci. Příběh se mi líbil nejen pro svůj důvtip a originalitu, ale i pro Terryho talent se slovy. (Prsty v tom má zaručeně i Jan Kantůrek, výborný zeměplošský překladatel!) Zkrátka a dobře, dopadlo to tak, že jsem okamžitě běžela do knihovny pro Barvu kouzel. Poněvadž Zeměplocha mě uhranula. Terry Pratchettovi se podařilo si mě získat a já mám zase na dlouhou dobu dopředu co číst.

Co vy a Zeměplocha?

Vaše Wayll