Když místo superhrdinů dostanete superpadouchy (OCELOVÉ SRDCE)

Co byste řekli na to, kdyby byl celý svět plný lidí se superschopnostmi – avšak s jediným háčkem? Co byste řekli na to, kdyby svět místo superhrdinů obývali superpadpouši? A do třetice – co byste řekli na to, kdyby těm superpadouchům naháněla hrůzu třeba malinovka nebo vlastní rocková hudba?

Když jsem poprvé spatřila Ocelové srdce, měla jsem jasno. Pochází totiž z pera (nebo z klávesnice?) Brandona Sandersona. A pokud patříte mezi tu hrstku, které se nějakým zázrakem podařilo uniknout mým milostným serenádám směřujícím k Brandonovi, poslechněte si to alespoň teď – Brandon je génius a miluju ho víc než zlato, víc než drahokamy, ba dokonce i víc než sůl. Ocelové srdce se stalo mou sedmou knihou od něj a světe div se... Posedmé jsem se zamilovala.

„Tyčil se nade mnou jako náhrobní kámen, co se chystá zavalit čerstvě vyrostlou kytku."

Brandonovou specialitou je vytvoření unikátního světa s promakanými pravidly, promyšleným příběhem a jasně daným systémem magie. Když autor řekne, že Pepa se porazit nedá, nehrozí (na rozdíl od mnohých young adult knih), že by se za rohem objevil nadaný hrdina a vcukuletu Pepu navzdory všemu porazil. Postavy žijí ve světě plně podřízeném autorovým pravidlům a když se rozhodnou, že prostě mávnou hůlkou a sešlou na svou oběť avada kedavra... mají smůlu. Budou si muset poradit jinak – a většinou dosti vynalézavě. Zároveň se autor drží faktu, že daleko zajímavější než silné stránky hrdinů jsou jejich slabosti. Výsledkem je, že nejen že svět vylíčený v Ocelovém srdci je naprosto důkladně a detailně promyšlený – ale také to, že všichni supermocní superpadouši mají také superslabinu.

Knížka se odlišuje tím, že na rozdíl od předchozích, které jsem od autora četla, se neodehrává v imaginárním světě, nýbrž v postapokalyptickém Chicagu. Staví se tak do řady tuctových a neoriginálních dystopií, kterých je v posledních pár letech víc než habaděj. Brandonovi se však i tak daří zazářit svou typickou originalitou. Nebo přinejmenším originalitou v porovnání s ostatními dystopiemi. Jestli vás zajímají všmožné katastrofické scénáře a budoucnost Ameriky, ale zároveň máte dost všech těch ohraných knih, které se kolem tohoto tématu točí a jsou jedna jako druhá, Ocelové srdce je přesně to, po čem sáhnout.

Příběh je akční, plný úprků a střelných zbraní. Hlavním hrdinou je osmnáciletý chlapec používající neohrabané metafory, hlavní hrdinkou zase žhavá blondýna, která nosí pod tílkem granáty. On je trochu ňouma, ona totální "kick-ass".

„Zatraceně, měl jsem ji rád pořád víc a víc. A přestože v poslední době ke mně nebyla zrovna moc miá, nechovala se už tak nepřátelsky a chladně. To mi dávalo prostor, abych vypracoval nějaký postup svádění. Kéž bych ho ovládal."

Knížka je vyprávěna z první osoby pohledem onoho metafory zneuctívajícího teenagera, svižná a rychle utíkající. (Ryhleji utíkají už jen hlavní postavy, když jim zbývá pouhých patnáct stránek do konce a stále nic nevyřešily.) Děj je jakýkoli, jen ne rozvleklý, a celý příběh doprovází celá řádka záhad a tajemství. A jak už je Brandonovým zvykem, je to přesně ten typ záhad, po jejichž rozluštění si řeknete: Bože já jsem tupec. Od samého začátku dostáváte kupu náznaků a indicií, takže kdybyste se snažili a v jednu chvíli zavřeli knížku a hloubavě se zamysleli, mohlo by vám všechno dojít. Vemte však jed na to, že vám dojde velký kulový.