Já versus divadlo (aneb když si z vás vesmír tropí blázny)

Občas si přijdu, že se stávám obětí pořádně pitomých absurdit. Že na mlhovině kdesi vysoko nad náma trůní abstraktní kosmická síla, láduje se popcornem a dělá si ze mě legraci. Jo, vážně tomu věřím, protože jiné vysvětlení mě prostě nenapadá. (Zatímco někteří mí velice hodní, milí a vůbec ne jízliví kamarádi – zdravím! – mé malé nehody přívětivě komentují jediným slovem: „Blondýno...")

A přitom to nejsou žádné katastrofy. Zkrátka mě potkává jen série náhod, díky nimž mám chuť vyběhnout o úplňku na zahradu a při rituálním jódlování apelovat na hvězdnou oblohu, že jako jo, je to sranda, ale všechno má svý meze. Tak třeba mé tři divadlové nehody, jak jsem je pracovně nazvala. Všechny odehravší se během dvou týdnů.
 

DIVADLOVÁ NEHODA Č. 1 

Začalo to pro mě úplně typicky – nestíhala jsem. Narychlo jsem volala kamarádce, jestli se mnou půjde do divadla (poněvadž jsem kdesi znenadání sehnala lístky na večerní představení Pygmalionu), a jakmile to odkývala, skočila jsem do šatů, hodila lodičky do auta a pokusila se o zápis do Guinessovky za líčení se v rekordním čase. Zaplula jsem do pantoflí, vylovila z tátovy peněženky techničák a sprintovala k autu. To se mi následně odměnilo hlemýždím tempem v asi kilometrové zóně 30, kde si nelajsnu jet rychleji, jelikož vím, jací dementi tu běžně vybíhají z postranních uliček (například já) a odvahu jako ostatní řidiči, kteří tu jezdí šedesát a v protisměru, asi nemám. Nakonec jsme to však k divadlu s přehledem stihly.

Zaparkovala jsem u divadla, vyměnila kroksy za lodičky a tradá divadlovat. Jenže ouha – zádrhel. Nějak divně se mi šlo. Jako bych na jednu nohu pajdala. Rozhodla jsem se to ignorovat a vesele kulhala, klopýtala a motala se dál. Pak mi to nedalo a jala jsem se prozkoumat své lodičky. Že by sedřený podpatek?

Ne. Chyba nebyla v podpatku. Chyba byla v tom, že každá bota byla jiná. Sice obě černý, ale s úplně jinak vysokýma podpatkama. Jedna s blyštivou špičkou, druhá sametová a se zlatým lemováním. Paráda. Strategie na večer byla jasná: dělat jako že nic a za žádnou cenu nechodit před lidma.

DIVADLOVÁ NEHODA Č. 2

Když ve čtvrtek před velikonočními prázdninami skončil Cyrano z Bergeracu a celé divadlo se vydalo domů, já s kamarádkou jsme se vydaly jiným směrem – na záchod. Selfie před zrcadlem. Jo! Super nápad. Počkaly jsme, až se vylidní i záchody, a začaly zběsile pózovat pro snapchat. Když jsme z toalet konečně vypadly, divadlo bylo totálně liduprázdné. Odcházely jsme jako poslední.

Pár chvil kráčíme městem krásnou nocí, když vtom si milá zlatá Wayll uvědomí, že nemá mobil. Kdepak ho asi tak milá zlatá Wayll mohla nechat? Nezbylo mi nic jiného než velkoměstský trend – zběsilý sprint na deseticentimetrových podpatcích. (Při němž jsem ani neměla čas děkovat náhodám, že tentokrát jsou oba podpatky navlas stejně deseticentimetrové.)

Dorazíme k divadlu. A divadlo prázdný. Zamknutý. Zhasnutý. Hlavou mi probleskla zběsilá kalkulace: zítra je státní svátek, pak je víkend a pak je zase svátek. Mobil dostanu nejdřív za čtyři dny. Veselý Velikonoce! Jakožto maloměšťácká vidlačka jsem neváhala a začala pěstmi bušit na dveře. Třeba někdo zůstal uvnitř. A skutečně, přišly mi otevřít poslední dvě uvaděčky a zcela chvályhodně splnily svou profesi, když mě laskavě uvedly na dámské toalety, zatímco já jim zajíkavě vysvětlovala, že jsem telefonovala s mámou, že to bylo důležitý a že pak jsem tam ten mobil nejspíš musela někde odložit, abych si umyla ruce. Že to vlastně vůbec nebyla moje chyba. 

(Protože když je vám fakt trapně, ani Harry Potter vás nenaučí, že nemáte vykládat lži.)

DIVADLOVÁ NEHODA Č. 3

Se školou už roky míváme předplatné do našeho městského divadla. Poněvadž naše divadlo je nejlepší. Poněvadž máme skvělý herce. A tak. Znáte to. A letos se naše divadlo rozhodlo uvést inscenaci Chaplina s Matoušem Rumlem v hlavní roli. Představení, na které se všichni mí známí, přátelé i spolužáci těšili už dlouhou dobu dopředu. Zároveň poslední představení v našem studentském předplatném, po němž se z posledního ročníku gymplu rozprchneme do různých koutů republiky. Takže Chaplin byl už od začátku ve všech směrech speciální.

A já si jednoho teplého večera vyrazila ven na tradiční pokec s kamarádkou. Byly jsme asi čtvrt hodiny chůze od našeho domu, když mi v půl sedmé zděšeně volá mamka: „Ježiš ty jseš pitomá! Ty nevíš, že máš v sedm Chaplina?!" Zpanikařila jsem. Vrazila jsem kamarádce své věci a tryskem vystartovala domů. (Všimli jste si, jak významnou roli hraje v mém životě běhání?)

A neboť mám bezvadné, divadlo milující kamarády, s nimiž si vždycky o blížícícm se představení povídáme, byla mi jasná jedna věc. Jelikož dneska se o kultuře nikdo ani slůvkem nezmínil, znamená to, že o dnešním Chaplinovi nikdo neví. A tak jsem stačila během úctyhodného uhánění značně panikařícně zavolat spolužákovi, abych ho informovala o oné náhlé novině. Spolužák byl u své přítelkyně kus za městem a představení mělo zvedat opony za půl hodiny, takže okamžitě začal vyvádět skoro tak jako já a slíbil mi, že jelikož oba bydlíme asi čtyřicet minut od divadla, tak mě tam odveze, jinak to prostě nemůžeme stihnout. Totéž slíbil i taťka, jehož už doma mamka vyburcovala a který se pracně převlékl z domácího ohozu, aby ze sebe udělal člověka.

Doběhla jsem zrudlá, zpocená a lapající po dechu domů a mamka na mě začala chrlit, jak jsem nemožná a sklerotická. Jak si dávala šlofíka a jak, když se vzbudila, okamžitě spatřila v kalendáři na dvanáctého zapsaného Chaplina. Štvalo mě, že jsem na něj zapomněla. Nadávala jsem si do všemožných věcí, ale zároveň jsem se v duchu smála, že je to už třetí divadlová nehoda za vážně krátkou dobu. Jenže nakonec se ukázalo, že tahle divadlová nehoda má trochu jinou podstatu, než jsem myslela původně – když se ozval taťka. „Dvanáctýho? Není to zítra?" (Kdo že je tady nemožný a sklerotický, mami?)

A tak jsem hned volala všem zpátky. Spolužákovi, aby nikam nejezdil, i kamarádce, aby se mnou zase šla ven. Smáli se mi. Hodně. Hodně hodně moc. Chaplina jsme si nakonec druhý den skvěle užili, tentokrát bez nehody. Akorát den po představení dorazila do školy spolužačka se slovy: „Cože? Včera byl Chaplin?!"

                                                                                                                                                                           

A našlo by se i pár dalších, bonusových nehod. Třeba ta, kdy jsem v divadelní šatně dělala rozhovor s jedním členem hereckého souboru, snažila se působit děsně inteligentně a při focení se majzla hlavou o skříň. (Na druhou stranu – herec byl pak na fotce hezky přirozeně vysmátý.)

 
Tento článek je částečným poděkováním nejen divadlu, ale i oněm vesmírným silám. Děkuji vám, milé síly, i když jste temné a zákeřné. Jsem totiž ráda, že se stávám zdrojem pobavení pro všechny své přátele. Jenom bych byla radši, kdybych se při tom naběhala míň než Usain Bolt.

Co vy a divadlo? (Navštěvujete? Byli jste někdy v tom boleslavském? Jestli ne, je čas to napravit!) A co vy a běhání?

Vaše Wayll

Všechny obrázky pocházejí z webových a facebookových stránek Městského divadla Mladá Boleslav.