Za branami ráje (SLOVENIA)

Do Slovinska jsem odjížděla plna nadějí. Budu hodně fotit! A budu hodně HEZKY fotit! Třeba se potkám i s pár zajímavými lidmi a TY budu fotit! A pak o tom napíšu článek! Zkrátka mé klasické blogerské uvažování. Dopadlo to všelijak, jen ne podle mých nalajnovaných očekávání. Sice jsem fotila, neustále mě však vytáčel jeden fotograf, vedle něhož jsem měla chuť své výtvory rozcupovat. A potom přišel ten pravý zvrat v zápletce a já zažila letní románek. Dámy a pánové: VÍTEJTE VE SLOVINSKU. (Aneb jak hlásaly všechny přívětivé cedule: Dobrodošli!)

V horách je něco jako krása a divokost. Jsou takovým lákavým dobrodružstvím, vyzařujícím svou vlastní chladnou jistotu, oproti níž si přijde člověk maličký a naprosto nicotný.

Zároveň jsou místem, které vás nabije energií, dá vám klid a pohodu, pocit souladu a harmonie. Stačí nastavit tvář sluníčku a začít se usmívat. Poněvadž bez úsměvu by stál život za nic, ať už s horami nebo bez hor. Je v tom magie.

Zjistila jsem, že mnohem víc než krajinky mě baví fotit lidi. Jejich jakási aura a energie prozařují skrz naskrz papírem i obrazovkou. Když jsem ve skalách narazila na krásnou mladou černošku dlabající zářivě červený meloun, byla jsem unešená. Po dlouhatánské době sbírání odvahy jsem se anglicky zeptala, jestli si ji můžu vyfotit, a byla jsem nadšená, protože ONA byla nadšená. Vypadala, že má snad ještě větší radost než já.

Zároveň jsem si tak nějak oblíbila, jak působí zásahy lidské civilizace do přírody. Vyznívá to dramaticky. Pochmurně. Futuristicky.

 A když náhodou do přírody zasáhnuto není, těžko uvěřit, že ty barvy nejsou šlehlé photoshopem.

Další kapitolou sama o sobě jsou zvířata. Kolikrát si říkám, že jsou daleko fotogeničtější než kdejaká modelka.

(ten pocit, když si uvědomíte, že se na vás řítí kráva)

 

Nikdy však nepřestanu milovat romantické kouzlo dřevěných laviček (jako stvořené ke čtení Jane Austenové), průzračných jezírek schovaných v lesích a rozpadlých lávek, u nichž jen čekáte, kdy se s vámi propadnou a vy zahučíte někam hluboko, hluboko dolů.

Hrad vestavěný ve skále... Se sítí totálně skvělých tajných chodeb.

V hlavním městě Lublani jsme strávili půlku dne. Je všelijaké. Malebné, barevné, umělecké, klidné i rozervané, plné cukráren a kavárniček. My se stavili v té, co se jmenovala Romeo.

Chroupali jsme palačinky, užívali si posledního dne dovolené a promazávali kůži, spálenou jako po měsíci na poušti (☼!). Pomalu jsme nasávali atmosféru a zároveň se s ní loučili, protože času na Lublaň nebylo ani zdaleka tolik, kolik bych potřebovala k prošmejdění všech zákoutí a uliček, složení všech hlavolamů, poslechnutí všech muzikantů.

(Byl neskutečný pařák, takže všichni turisté i místní vděčně ocenili tenhle umělý déšť. Děti pištěly, zadumaní páni se blahosklonně procházeli. Důležité však je, že "pršelo". Nesešli jsme vedrem.)

Plná slunečních paprsků v mysli si přehrávám slovinské zážitky dokola a dokola. Pokud někdy dostanete možnost vyrazit tam, neváhejte. Ochutnejte lublaňské palačinky, nakrmte ovečky v dvoutisícové výšce a vykoupejte se v řece Soče, kde se natáčel Princ Kaspian. Foťte a smějte se. Smějte a smějte, znova a znova.

 Vaše Wayll

PS: Jedna perlička na závěr. Z hromady letáků, lákajících na divadelní představení, jsem zjistila, že Romeo a Julie slovinsky zní jako Romeo v Julii. Slovinci asi budou romantici.