Jak jsem se zamotala do té nejtrapnější knižní zápletky

(Varování: Tenhle článek bude tak trochu z jiného soudku než obvykle. Vlastně mě k podobnému výlevu inspirovaly články Poslední Panny, které v posledí době moc ráda čtu.)

Kdo mě už nějakou tu chvíli zná, zcela jistě zaregistroval mou nenávist k milostným trojúhelníkům, nečekaným milostným vzplanutím, romantickým zaláskováním do kamaráda... zkrátka ke všem těm zápletkám, jichž jsou knížky a filmy plné, avšak v reálném životě se nestávají. Nadávám na ně odnepaměti. Copak nemůže vznikat víc knížek, kde by hlavní roli nehrála milostná zápletka? A vůbec, kdo má pořád poslouchat, jak si hlavní hrdinové vylívají srdíčka? A ještě k tomu kvůli takovým hovadinám? Pche. Ani nevíte, jak moc škodolibě potěšení byli mí kamarádi, jak moc ironicky se mi vysmáli... když jsem sama do takové milostné zápletky, z knížky jako vyšité, spadla. Kdyby byl můj život kniha, v recenzi bych ji totálně ztrhala.

(Kdo mě sleduje, ví, že růžové zvýrazňování nikdy nepoužívám. Avšak nemohla jsem si pomoct. Přijde mi téměř tak ironické jako absurdita mé zápletky.)

Začalo to úplně nejpitoměji, jak mohlo. Milostným trojúhelníkem. Aneb byla jednou jedna obyčejná holka, která opovrhovala milostnými vztahy, v každé recenzi na ně nadávala, nikdy nikoho neměla... A najednou, bum. Větší klišé snad ani být nemůže. Začala jsem si s jedním dlouhovlasým potetovaným playboyem, typickým bad boyem, kterému jsem byla zcela jasně ukradená, ale něco mě k němu dál neodolatelně táhlo. Oproti němu se zjevil hodný, milý, upovídaný kamarád, kterému na mně záleželo a měl mě rád. Už teď bych tomu dala jednu hvězdičku z deseti.

Následovalo dlouhé období rozhodování, kdy jsem s oběma dál vesele randila a fňukala, že nevím, co mám dělat. Kdybych místo nadávání na podobné knížky radši pár takových přečetla, třeba bych teď věděla, ovšem důkladná znalost mého obvyklého repertoáru (jak zabít démona na tisíc způsobů) mi byla jaksi k ničemu.

Pak jsem se z milostného trojúhelníku (fuj fuj fuj) s rozzářenou radostí vyvlíkla. Byla jsem ráda, že nejsem jako ty nánynky z knížek a že jsem si vybrala toho hodného. Třikrát sláva Wayll! Svému bad boyovi jsem napsala, že jsem se zamilovala do někoho jiného, a nechala jeho vášnivě temné síly působit na jiné oběti. Čímž jsem dala průchod stupidní zápletce číslo dvě.

friendzone lvl. Mormont

Zaláskovala jsem se do toho hodného kamaráda a všechno viděla růžově. Přišla jsem si jako Bella, když propadla Edwardovi, a neustále se na všechny zubila. Jenže pak jsem se dozvěděla tu nejfilmovější věc na světě:

Znáte ty příšerně blbé zápletky, kdy jsou do sebe dva zamilovaní, ale jsou blbí a nic si neřeknou, takže se to dozví až po dlouhé době, když už je pozdě? Jo, hádáte dobře. Přesně to se mi stalo. Nehoráznost. Tak dlouho jsem do něj byla zaláskovaná, ale nic neřekla, až to mezi námi začalo být divné a já mu napsala. A zjistila jsem, že on do mě byl taky zaláskovaný, ale nic neřekl, a pak mě začal brát jako kamarádku. Jak typické.

Takže teď čekám na svůj happyend. A to je možná ten důvod, proč příběhy s podobnými milostnými zápletkami nemůžu vystát. Protože ve filmu to vždycky končí happyendem, jenže takové konce se v reálu nedějí a já jsem pak akorát naštvaná, že jsem pod knižním vlivem jak největší pakůň nějaký happyend čekala.

A ještě naštvanější jsem, když se chystám ztrhat nějakou knížku kvůli milostné zápletce a cítím se jako pokrytecký trotl.

 

Ještě jednou dík Poslední Panně, že píše tak skvělé články, jaké píše, určitě na její blog koukněte! :)

Vaše pitomá Wayll